23. KDYŽ SVÍTÁ SLUNCE
Konec války prožívali lidé v Jawě velmi intenzivně, neboť první barikáda v Praze byla právě u nich. Ihned po osvobození, již v první květnové dny roku 1945, začaly přípravy mírové výroby. Ze všech koutů byly ven vyneseny skryté části a materiál. Okamžitě bylo k dispozici 8500 z poloviny hotových motocyklů, 706 Minorů I, 31000 kuličkových ložisek, 920000 kuliček, 720000 válečků, 15 tun lehký kovů, 26 tun barevných kovů, 150 tun železného a ocelového materiálu jakož i plechových desek, spon a tyčí. První smontované automobily opustily továrnu již v červenci. Byly kompletovány Brodce a prodávaly se za 35500 korun. Také v Praze zhotovené motocykly dorazily k novým zákazníkům již v létě 1945. Ještě následující jeden rok se nabízely předválečné typy motocyklů jako je Jawa 175 speciál (8500 korun), Jawa 250 speciál (10450 korun), Jawa 250 Duplex-Block (11500 korun), Jawa 350 OHV speciál (17670 korun) a Jawa Robot (6660 korun). Ze skrytých částí se postavilo a prodalo v letech 1945-46 celkem 9530 motocyklů (podle jiných zdrojů dokonce 10694).
24. SVĚTOVÁ SENZACE
Během doby, kdy se prodávaly staronové Jawy, byly vytvořeny také dva nové motocykly Jawa 250, které se vyvíjely tajně za války. Jeden stál po celou dobu
ve sklepě švagrové Antonína Vitvara v Nové Pace, druhý ležel rozmontovaný v bedně u Vitvarova bratra hluboce zahrabán ve stodole. V Jawě rychle připravovali
jejich sériovou výrobu.
Již roku 1946 se podařilo vyrobit prvních 1360 kusů dvěstěpadesátky. Jak vypadal tento motocykl? Měl uzavřený rám ze svařovaných čtyřúhelníkových trubek z ocelového plechu. Patentovaná teleskopická přední vidlice s vinutými pružinami byla spojena do karosérie se světlometem o průměru 150 mm a se zapuštěným rychloměrem. V rámu byl zabudován dvoutaktní jednoválcový motor o zdvihovém objemu válce 248,8 cm3 (ø 65x75), o výkonu 6,6 kW (9 PS) s plochým pístem.
Zajímavé bylo uspořádání a kryt karburátoru, což bylo také chráněno patentem. V jeden blok s motorem spojená čtyřstupňová převodovka mohla být obsluhována bez spojky jen pouhým sešlápnutím ovládacího
nožního pedálu. Tento proces signalizovalo světlo v ovládací skříni na palivové
nádrži. Čtyřpólové dynamo o napětí 6V mělo výkon 45 W.
Sedlo nové konstrukce bylo připevněno u
palivové nádrže o objemu 13 litrů. Nasazeno bylo na otočném čepu a odpruženo
centrálním vinutým pérem a třecím pružením, jeho tuhost se dala nastavit podle
váhy řidiče. Zadní kolo bylo odpruženo kluzným teleskopickým tlumičem s vinutými
péry. Pohotovostní hmotnost stroje činila 125 kg, délka 2 010 mm, výška 954 mm,
rozchod kol 1297 mm, výška sedla nad zemí 702 mm. Kola měla pneumatiky rozměru
3.00-19. Maximální rychlost činila 100 km/h, průměrná spotřeba 3 litry na 100 km
směsi benzin:olej 25:1. Jawa 250 měla příjemný praktický design, byla elegantní
a jednoduchá a vykazovala řadu absolutních novinek. Její vzhled vyvolával dojem,
že nic jednoduššího, než takový stroj nelze zkonstruovat. Všechny elektrické
vodiče byly umístěny v rámu, takže nebyly nikde vidět. Nová Jawa 250 byla
absolutní překvapení jak pro normálního motocyklistu tak pro odbornou veřejnost,
neboť předběhla konkurenci alespoň o pět let. Premiéru měla v září 1946 na
autosalónu v Paříži. Je zbytečné asi vyprávět, jak byl motocykl přijat. Důkazem
je zlatá medaile. Hodno zmínky je, že tehdy slavný francouzský motocyklista
Louis Jeanin držitel několika světový rekordů jakož i vítěz mnohých závodů, se
zpočátku choval jenom jako běžný návštěvník, jeho nadšení bylo ale tak velké, že
pravidelně, den co den, přicházel k jejímu stánku a zajímal se o podrobnosti.
Druhý rok výroby opustily výrobní linky již 17162 nových dvěstěpadesátek s
pérováním zadního kola, které bylo vynikající. První model měl typové označení
10, prošel jedinou změnou v dynamu, které bylo od roku 1947 šestipólové. Jawa
250 nebyla jen doma v Československu obrovský prodejní šlágr. Kdekoliv byla
dvěstěpadesátka vystavena, vzbudila zasloužený obdiv. Také Anglie, sama
motocyklová velmoc, ze které Janeček před světovou válkou odebíral motory
Villiers, nebyla v tomto žádnou výjimkou. Dvěstěpadesátka tam byla poprvé
vystavena roku 1948 na Londýnské motocyklové show. Když se v Jawě rozhodli
pronajmout stánek, byla již celá výstavní místnost zadána. Díky iniciativě Dr.
Jana Schulmanna, který tehdy pracoval v Anglii jako obchodní delegát
československé zahraničně-obchodní společnosti Kovo, se našel přece jeden skrytý
kout, kde se pro motocykl našlo místo. Anglickou premiéru navštívil tehdejší
ředitele závodu Jawa Vojtěch Pokorný, doprovozený Josefem Jozífem a Antonínem
Vitvarem. Počítalo se s určitým zájmem. Ale to co se pak v onom koutku konalo,
nepředvídal nikdo. Motocykl stál na bílém podstavci, aby byl dobře vidět,
jelikož nebylo možné se protlačit až do první řady, kde by ji měl zvědavý
návštěvník na dosah ruky. Ale všechno bylo marné, krátce po oficiálním otevření
ji sundali jinak chladní Angličané dolů, aby si prověřili, jak se na ní sedí.
Pořadatelé byli bezmocní. Přes noc ji museli zajistit ocelovými popruhy. Také
zájem dealerů byl enormní. Ale s Anglií nebyla sepsána ještě žádná nová obchodní
smlouva, proto nemohlo dojít k prodeji. Ta byla nutná ke každému dovozu, neboť
válkou vyčerpaná země si nemohla dovolit kupovat např. motocykly, když je
nespočetně mnoho domácích výrobců prodávalo. Konec konců tomu tak bylo všude v
Evropě.
Po té se však podařilo prosadit dovoz
přibližně 200 kusů Jaw. Dealeři a zákazníci se těšili, ale vyskytl se nový
problém. Každý dealer se obával bojkotu britských výrobců a obchodního svazu,
jakmile něco doveze.
Co tedy dělat? Firma Industria London Ltd.
občas kupovala velké československé stroje na zpracování masa. Československý
delegát přemluvil majitele firmy, aby to zkusil s motocykly, mohly by jít na
odbyt lépe než stroje na maso. Ačkoliv majitel nic z toho nechápal, vypůjčil si
20000 liber a šel do toho. Jeho firma byla přijatá za člena asociace Motorcycle
Manufactures and Trades Assotiation a za sotva jeden měsíc se mu ohlásilo
dalších třicet dealerů a všechny motocykly byly prodány. Není divu, v Anglii se
v té době stále ještě vyráběly motocykly předválečné koncepce.
Takto podobně to proběhlo v 112 dalších
zemích. Jawa vybojovala všechna tržiště světa. Žádný stát se nemohl
"vychvalovat", že klade odpor útoku revolučních strojů Jawa.
1948 přišla do výroby první série třistapadesátky ve stejném rámu jako
dvěstěpadesátka s odpružením zadního kola. Nejprve přišly tyto motocykly na trh
pod značkou Jawa-Ogar, která pařila třetímu největšímu československému
předválečnému výrobci motocyklů. Roku 1948 byla tato pražská továrna se sídlem v
Praze-Strašnici včleněna do firmy Jawa. Jawa pak nechala ochrannou známku Ogar
patentovat.
Třistapadesátka Jawa-Ogar (později jen Jawa),
byla dvoutaktní dvouválec stejné konstrukce jako dvěstěpadesátka, to znamená
ploché dno válce a vratné vyplachování, zdvihový objem válců 344 cm3
(ø58x65), výkon 8,8 kW (12 PS), maximální rychlost 110 km/h, průměrná spotřeba
3,5 litrů na 100 km. Typ 12 se vyráběl stejně jako typ 10 až do roku 1950. Po
menších změnách se od roku 1950 začal vyrábět typ 11 (Jawa 250) a 18 (Jawa 350).
Oba motory měly řidší žebrování, avšak žebra byla silnější a lépe chladila.
Menší změny doznala také ojnice a píst, proto dostaly motory nové označení.
Dvěstěpadesátka s odpružením zadního kola se vyráběla až do roku 1956. Normální dvěstěpadesátka odešla z výroby již dříve roku 1954. Těchto slavných Jaw obou
typů se prodalo 180000 kusů.
Pro mnoho světových značek byla Jawa inspirací a někdy také předlohou pro pouhé kopírování. Brzy se objevil podobně tvarovaný světlomet spojený s přední vidlicí také u ostatních značek. Firma Adler začal vyrábět dvoutaktní motor se stejným nasáváním vzduchu do ústrojí klikového
hřídele ve válci, jelikož v SRN nebylo toto konstrukční řešení chráněno
patentem. Protože ve Španělsku po druhé světové válce nebyly československé
vynálezy vůbec chráněny, vypadal jejich typ jako by byl zcela okopírován z
výkresu. Nejinak tomu bylo u firmy Condor. Když byly po té vyráběny podobné
motory u firmy Villiers, považovali to v Jawě jako vyznamenání a zadostiučinění.
Jawa s odpružením zadního kola posloužila
rovněž jako základ ke stavbě tříkolky k dopravě nákladu i osob. Oba druhy byly
velice oblíbené především v asijských zemích. Přestavba byla provedena buď přímo
v zahraničí, nebo u nás. V Československu se tříkolky vyráběly v družstvu Velo v
Solnici u Rychnova nad Kněžnou (později Velorex). Další varianta tříkolky se
jmenovala Velorex-Oskar 250 a objevila se na trhu roku 1951. Toto malé tříkolové
vozidlo s impregnovaným plátnem pokrytým trubkovým rámem mělo dvoje dveře,
vpředu dvě 19 palcová kola nezávisle odpérována a zavěšena na vlečených
výkyvných ramenech opatřených třecími tlumiči. Řízení bylo tlumeno tlumiči a
opatřeno hřebenem. Karosérie měla shrnovací střechu a nabízela místo pro dvě
osoby. Zadní kolo vzadu zavěšené na výkyvné vidlici bylo poháněno motorem Jawa
250. Později obdrželo vozidlo také motor Jawy 350. První typy Velorexů
dosahovaly rychlosti až 80 km/h. V provedení pro invalidy s ručním řízením byla
maximální rychlost snížena na 30 km/h. Vozidlo zůstalo ve výrobě až do konce
šedesátých let, kdy bylo nahrazeno čtyřkolovým Velorexem, opět s motorem Jawa,
jehož výroba skončila koncem sedmdesátých let.
25. JAWA MINOR II - AERO MINOR
Stejně tak jako nový motocykl překvapovalo nové motorové vozidlo. Jawa Minor II podobně jako dvěstěpadesátka byla tajně připravována za války. Veřejnosti byla představena na podzim roku 1945. Do výroby přišla o rok později. Měla centrální rám s dělenou přední nápravou a příčně umístěné listová péra. Motor byl
dvoutaktní dvouválec s vratným vyplachováním chlazený kapalinou o zdvihovém objemu válců 615 cm3 (ø 70X80), výkonu 14,7 kW (20 PS) při 3500
otáčkách za minutu, kompresní poměr 6:1. Motor byl tentokrát umístěn podélně před přední nápravou, tedy obráceně než u Minoru I, poháněl přední kola. Jawa
Minor II byla vybavena karburátorem značky Solex 30 AHR, elektrickým spouštěčem, dynamo-bateriovým zapalováním, jednokotoučovou suchou spojkou a čtyřstupňovou převodovkou s řadící pákou v přístrojovém panelu. Přední kola byla odpružena péry s hydraulickými teleskopickými tlumiči, vzadu s pákovým tlumičem. Dále měl vůz hydraulické brzdy a hřebenové řízení. Motorové palivo - benzin:olej v poměru 30:1. Délka 4000 mm, výška 1485 mm a výška nad zemí 175 mm. Kola byla vybavena
pneumatikami 5.00-16. Pohotovostní hmotnost 690 kg, nejvyšší rychlost 90 km/h,
spotřeba paliva 7,5 až 8,5 litrů na 100 km. Pozoruhodná byla čtyrsedadlová
karosérie, vykazovala aerodynamický tvar a v základním provedení byla
dvoudveřová. Autorem byl Zdeněk Kejval, který se stal později šéfem karosářských
technologií v AZNP Mladá Boleslav.
Roku 1946 se dostal nový typ do výroby, ne
však již v továrně Jawa, která se měla nadále věnovat výhradně motocyklům.
Historii její automobilové výroby uzavřelo 706 vozů Jawa Minor, vyrobených po
válce ze zbylého materiálu nedokončených předválečných sérií. Závod v Kvasinách
byl převzat automobilkou Škoda Mladá Boleslav. Nový vůz, označený zatím jako
Jawa Minor II, převzaly právě vzniklé Letecké závody, n. p., sdružující mimo
jiné i předválečné automobilky Aero, Praga a Walter. Tehdy se změnilo i označení
nového Minoru. Jeho podvozky vyráběla Walterova jinonická továrna, později
přejmenovaná na Motorlet, karosérie Rudý Letov v Letňanech který také vozy
kompletoval.
Již roku 1946 podnikl Ing. Vykoukal s Dr. Freyem jedním z prvních vyrobených Minorů cestu do Francie a Velké Británie. Ve
Francii si nový vůz vyzkoušeli známí konstruktéři Claveau a Grégoire i zástupci
automobilek Mathis a Panhard. Nešetřili chválou a také porovnání s novým
Renaultem 4 CV, který později založil poválečnou slávu své značky, vyznělo ve
prospěch československého výrobku, který se jízdními vlastnostmi francouzské
konkurenci vyrovnal a pohodlím i prostorností ji daleko předčil. Také v Británii
byl Minor hodnocen velmi dobře a československému zahraničnímu obchodu se
naskytl, velmi výhodné možnosti, kterých však nedokázal využít. Francouzští
výrobci chtěli totiž z ČSR dovážet motory a převodovky Minoru a vybavovat jimi
vlastní automobily, známá britská motocyklová továrna BSA, která kdysi
produkovala i dvoustopá vozidla, hodlala na tuto tradici navázat a Minora
vyrábět v licenci. Vinou československé strany se však tyto transakce
neuskutečnily, ačkoliv Ing. Vykoukal se již zabýval i vývojem alternativního
čtyřdobého motoru, o který BSA rovněž projevila zájem.
Kromě cestovní karoserie tudor byl Minor v omezeném počtu k dostání i jako
uzavřený nákladní automobil typ Normandie (STW), jako Combi a jako pick-up. Dále
bylo vytvořeno několik dvoumístných karosérií Roadster. Vyrobené množství těchto
modifikací bylo však mizivé. Do zahraničí dodávala továrna také samotné
podvozky, opatřené pouze předními blatníky, přední kapotou a čelním sklem. Na
nich pak stavěly cizí karosárny vlastní karosérie.
Většina exportovaných vozů směřovala do Holandska. kde záhy vznikl i silný klub
jejich majitelů a kde jezdí několik Minorů dodnes, dále do Belgie, Rakouska,
Švýcarska, Francie, Švédska a dalších severských států, ale i do zámoří,
především do Jižní Ameriky. Do celkem 23 států bylo vyvezeno přes 50 %
vyrobených vozů, přičemž zájem podstatně převyšoval výrobní možnosti. Nezajímavý
není ani fakt, že Minor byl v těchto zemích bez výjimky nejdražším vozidlem své
třídy a jeho cena se pohybovala ve stejných relacích, jako cena vozů kolem 1000
cm3 objemu. Podobné relace však byly i na domácím trhu. Letecké
závody totiž nebyly automobilkou v pravém slova smyslu a kromě prvotřídního
materiálu i zpracování daly vozu do vínku i vysokou výrobní cenu, k níž
přispívaly i výrobní počty, které nikdy nepřekročily 4000 vozů za rok, a která
se nutně musela odrazit i v ceně prodejní.
K popularitě Minoru však přispěla i řada vynikajících sportovních výsledků a
přesvědčivých propagačních akcí. Jeden vůz se zúčastnil propagační jízdy po
Nuselských schodech, další vůz v provedení STW vyjel v plném obsazení na vrchol
Sněžky, přičemž podal i neplánovaný důkaz své odolnosti. Když se totiž pod
vrcholem v důsledku chybného manévru převrátil, posádka ho pouze otočila na kola
a bez problémů pokračovala v cestě. Holandský dovozce Minorů zavěsil vůz za
blatníky na háky autojeřábu, aby tak dokladoval pevnost karosérie, která po této
produkci nevykazovala stopy poškození. Známý cestovatel F. A. Elstner dojel s
Minorem z Prahy do Cotonou na Guinejském zálivu a cestou zpět postavil v terénu
bez cest denním průměrem 426 km rekord v přejezdu Sahary, který pak odolával
dlouhou řadu let. Jiná dvojice absolvovala v zimním období cestu za polární
kruh, přičemž Minor vyjel při exhibiční jízdě hlubokým sněhem až k lyžařskému
skokanskému můstku známého zimního střediska Hollmenkollen.
Ve známé soutěži Raid Polski obsadil roku 1948 známý předválečný jezdec továrny
Walter Ivan Hodáč na svém Minoru 1. místo ve třídě i v celkové klasifikaci a
také v soutěži týmu skončilo družstvo Minorů na 1. místě před továrním týmem
Škoda. V Rallye Monte Carlo 1949 dojel Leopold Lancman na 2. místě ve třídě do
750 cm3 a další jezdci na Minorech obsadili místo páté, šesté a
deváté. Dalšího úspěchu docílila posádka Hodáč-Versini, když dovedla ve 12.
Alpské rallye, pořádané rovněž roku 1949, Minora do cíle na 1. místě ve třídě a
17. v celkové klasifikaci. Stejné úspěchy slavily tyto vozy na okruzích. V Brně
vítězily pravidelně. Sériový vůz, přihlášený firmou Helaers, zvítězil roku 1948
ve čtyřiadvacetihodinovém závodě v belgickém Spa-Francorchamps a o rok později
toto vítězství zopakovala posádka André-Delhaes hodinovým průměrem 80,5 km/h.
Úspěchy sériových vozů vedly továrnu ke stavbě sportovních speciálů. První vyjel
roku 1947 z Jinonic. Jeho motor dostal speciální odlitek bloku, který snesl
převrtáni na 77 mm. Při zdvihu 80 mm tak vzrostl objem na 745 cm3. S
karburátorem Amal dával tento motor výkon 23,5 kW (32 k). Převodovka se téměř
nezměnila, zadní listové péro však nahradila dvojice skrutných tyčí. Hliníková
pontonová karosérie měla zcela zakrytá zadní kola a místo spolujezdce. Původní
barva vozu byla žlutá, nejvyšší rychlost činila cca 140 km/h. S vozem jezdil
zprvu I. Hodáč který docílil i jeho největšího úspěchu, když ve
dvanáctihodinovém závodě na autodromu Linas-Montlhéry obsadil druhé místo ve
třídě a postavil nový rekord třídy na jedno kolo. Vůz vznikl v jediném exempláři
a do dnešní doby se nedochoval.
Další sportovní Minor vyjel roku 1949 z Letova. Byl určen pro start v prvním
poválečném ročníku slavného závodu 24 hodin v Le Mans. Jeho mechanické části
byly přímo odvozeny od sériového vozu, hliníková "doutníková" karosérie vznikla
podle návrhu konstruktéra Jeníka. Motor, v zásadě shodný s předešlým, dával s
ohledem na délku závodu výkon pouhých 27,61kW (28 k). Podvozek se od sériového
lišil jen zkrácením hlavního nosníku a odlehčením, sériovou převodovku doplnil
rychlejší stálý převod rozvodovky. Dvouplovákový karburátor Amal zásobovala
benzínem ze vzadu uložené nádrže dvě elektrická čerpadla. Pneumatiky rozměru
4,50 X 15 byly u jednoho z obou startujících vozů československé, u druhého
belgické. Automobil plzeňské dvojice Krattner-Sutnar jezdil v národních barvách.
Spodní část karosérie byla červená, svrchní bílá s příčným modrým pruhem. Druhý
vůz byl patrně modrý a za jeho volantem se střídal Ivan Hodáč s Jacquesem Pochem,
zástupcem Minorů ve Francii a zakladatelem firmy známé dovozem vozů Lada a
účastí v Rallye Paříž-Dakar.
Závod byl zahájen za účasti 185 000 diváků,
1500 pořadatelů a dvoutisícového zástupu policistů 25. 6. 1949 v 16.00 hodin.
Startovalo 49 vozů značek Ferrari, Aston Martin, Rilley, Singer, Healey, Frazer
Nash, Talbot, Delage, Delahaye a dalších. Francouzi přivezli silné týmy malých
vozů Renault a Simca, na jejichž umístění jim velmi záleželo. Největším vozem v
závodě byl aristokratický Rolls-Bentley s motorem o objemu 4246 cm3.
Češi chtěli hlavně dojet. Začínali nešťastně. Odjezd z Prahy se zpozdil,
nákladní Aero 150, vezoucí Krattnerův a Sutnarův vůz, už nemohlo dojet do Le
Mans včas. Závodní vůz se tedy octl na silnici a vyrazil vlastní silou. Byly to
jeho první kilometry, na zajíždění v Praze už nezbyl čas. Druhý vůz již čekal v
Le Mans, ale ani on nebyl zcela bez problémů. Nemilosrdné horko kosilo vozy
všech značek a v karosériích se objevovaly dodatečné otvory, zlepšující
chlazení. Konečně start! Krattner, který odstartoval s úmyslem šetřit vůz,
zjistil v první zatáčce, že vede celé pole závodníků. Raději zvolnil a nechal
silnější konkurenci předjet. Soupeři postupně odpadali pro poruchy i havárie.
Také druhý Minor zmizel na delší čas v depu s poruchou převodovky. Po osmnácti
hodinách jezdil Krattner se Sutnarem v celkovém pořadí podle koeficientu
výkonnosti na 7. místě, po dvaceti na 5., ve 21. hodině byli čtvrtí! Závod
skončil obrovským úspěchem Minorů. Krattner se Sutnarem obsadili první místo ve
třídě a druhé v celkové klasifikaci za dvanáctiválcovým vozem Ferrari. Ujeli
2392 kilometrů a průměrem 99,666 km/h zlepšili dosavadní rekord třídy o 15 km/h,
zatímco vítězové ostatních tříd zůstali daleko za rekordními výkony z posledního
předválečného ročníku, což bylo zřejmě způsobeno hlavně stavem okruhu. Druhý
Minor dojel v celkovém pořadí na 13. místě z celkem 19 vozů, které závod
dokončily. Aero Minor se stal jedinou značkou, která dojela do cíle s plným
počtem startujících vozů! Přitom stačilo jen málo a Minor mohl být absolutním
vítězem. Stačilo mít více zkušeností, lépe pracující depo, zajetý vůz. Stačilo,
aby vítězná dvojice na Ferrari skutečně střídala, což se v pozdějších letech
stalo povinností. Luigi Chinetti, pozdější Ferrariho zástupce v New Yorku, řídil
totiž více než 23 hodin, podstatně slabší jezdec lord Selsdon, který start vozu
financoval, jen necelou hodinu.
Počátek studené války přinesl zvýšenou
poptávku po výrobcích leteckého průmyslu, což nakonec vedlo k definitivnímu
zastavení výrob Aero Minoru. Zahraniční zástupci chtěli vůz nadále vyrábět mimo
území ČSR, požadovali však dodávky motorů, převodovek a některých výlisků, což
nebyly Letecké závody schopny zajistit. Stejně tak nebyla podepsána licenční
dohoda, o kterou jevil roku 1956 zájem Egypt a ani pověsti, že licence Minoru
stála u zrodu polské Syreny a švédského SAABu nejsou pravdivé, i když byl
konstruktérům těchto vozů Minor skutečně do značné míry vzorem. Stejně tak brzo
pohasla naděje na vzkříšení Minoru, která svitla u nás roku 1959. Výroba Aero
Minoru skončila roku 1951 s celkovým množstvím 14 187 (podle jiných pramenů 14
114).
V průběhu výroby Minorů byla samozřejmě připravována i jejich modernizace. V
roce 1946 vznikl prototyp velmi moderního vozu, u jehož zrodu stál i americký
odborník A. Taub. Motor s u nás nezvyklým rozvodem IOE = (F-hlava) pocházel z
továrny Praga. S vrtáním 80 mm, zdvihem 60 mm a objemem 1206 cm3
dával výkon 28 kW (38 k). Přes třístupňovou převodovku poháněl přední kola šasi,
které se od Minoru lišilo jen kruhovým průřezem hlavního nosníku. Plochý
kapalinou chlazený čtyřválec umožňoval konstrukci elegantní karosérie s nízkou
přídí, k čemuž již nedošlo. V upravené karosérii Aero Minoru dosahoval tento
podvozek nejvyšší rychlosti 115 km/h při spotřebě 6,5-81/100 km. Další prototyp,
označený jako Minor III, vyjel roku 1951. Měl celokovovou karosérii moderních a
účelných tvarů a podvozek shodný s Aero Minorem, včetně motoru, převrtaného na
72 mm a cca 650 cm3, čímž stoupl výkon na 16,9 kW (23 k). Ani jeden z
těchto prototypů, které značně předběhly svou dobu, se však sériové výroby
nedočkal, stejně, jako další konstrukce Ing. Vykoukala, vozítko minicar,
poháněné prakticky polovinou motoru Minora. Automobily Aero Minor pak
neodmyslitelně patřily k běžným typům našich silnic ještě dvacet let po ukončení
jejich výroby. Na další vůz s pohonem předních kol si musel náš automobilový
průmysl počkat. téměř čtyři desítky let.
26. OPĚT ČTYŘTAKTNÍ PĚTISTOVKA
Kromě dvoutaktních motocyklů byl pro poválečnou výrobu připravován také
čtyřtaktní jednoválec o objemu 350 cm3 OHC, který byl v rámu
dvěstěpadesátky s odpružením zadního kola. Se zřetelem na po válce panující
poměry, přijali příslušné rozhodnutí, místo složitějších a proto také dražších
čtyřtaktních motocyklů budou nadále stavěny jen dvoutakty. Dvoutaktní
třistapadesátka nahradila plánovaný čtyřdobý motor.
Situace se zlepšila za několik let, i někteří
zákazníci požadovali silnější stroje. Již roku 1950 byl připraven půllitr, jehož
sériová výroba se rozjela roku 1952 pod označením 15/00. Jednalo se o vzduchem
chlazený čtyřtaktní dvouválec OHC s kolmým šnekovým převodem poháněnou vačkovou
hřídelí, objem válců 488 cm3 (ø 65 x 73,6), výkon 19,1 kW (26 PS) při
5 500 ot. za min. Převodovka byla čtyřstupňová, magnetické dynamo Lucas bylo
brzy nahrazeno dynamo-bateriovým zapalováním PAL s dynamem o výkonu 60 Wattů.
Typ 15/01 měl přepracovaný ventilový rozvod s kuželovým ozubením typu Gleason.
Mazání zajišťovalo olejové čerpadlo, oddělená olejová nádržka měla objem 4,5
litrů. Rám motocyklu se podobal rámu Jawy 250, byl však přiměřeně zesílen,
protože se počítalo s připojením přívěsného vozíku. Teleskopická přední vidlice
měla olejový tlumič, zadní kolo bylo odpruženo s vinutými pružinami. Palivová
nádrž o objemu 16 litrů byla spojena se sedlem, které bylo podobné jako na Jawě
250. Rozměry pneumatik byly u předního kola 3,25-19 a u zadního kola 3,50-19.
Hmotnost činila 156 kg, maximální rychlost 135 km/h. Průměrná spotřeba 4 litry
na 100 km.
Počátkem roku 1953 byla představena pětistovka 15/02 s inovovaným motorem. Byl
zvětšen náboj kola a motocykl obdržel pohodlné dvojsedlo (od roku 1956). Díky
změnám vzrostl výkon motoru na 20,6 kW (28 PS) a maximální rychlost na 147 km/h,
stoupla také hmotnost na 174 kg. Poslední Jawa 500 OHC opustila běžící pás roku
1958 a byl to zároveň poslední sériově vyrobený čtyřtakt této značky.
Připravovaná verze s odpružením zadního kola vahadlem se do výroby již
nedostala.
27. PIONÝR A JAWETTA
Krátce po představení největší Jawy se objevila na trhu také nejmenší Jawa 50.
Byla výsledkem týmové práce konstruktérů M. Kubíčka, J. Mráze, K. Mareše a J.
Šťastného, jejich šéf byl Josef Jozíf. Jednalo se o zásadní modernizaci Robota u
které tehdy pracoval mladý Jan Křivka. Malé padesátce se podle tvaru sedadla
začalo říkat "pařez" a brzy se stala prodejním šlágrem. Byla vyvinuta v Praze.
Její výroba byla ale roku 1955 přestěhována do strojírenských závodů "Povážské
strojírny" v Povážské Bystrici.
Naležato umístěný dvoutaktní jednoválec měl
zdvihový objem 49,8 cm3 (ø 38 x 44), výkon 1,18 kW (1,6 PS) při 5000
ot. za min, kompresní poměr 6,6:1, karburátor Jikov 2912. Mazání motoru mastnou
směsí, příměsí oleje do benzínu v poměru 20:1. Se svou třístupňovou převodovku
dosáhl motocykl největší rychlost 50 km/h. Otevřený rám svařený z ocelových
trubek obdélníkového průřezu. Přední kolo uloženo v teleskopické vidlici bez
tlumení, kluzáky chráněny pryžovými manžetami. Zadní kolo uloženo ve vlečené
kyvné vidlici svařené z tvarovaných plechových výlisků, odpružené jednou vinutou
pružinou umístěnou pod sedlem ve středové rovině stroje (tedy obdobné jako o
mnoho let později zavedla japonská Yamaha) rovněž bez tlumení. Pionýr koncepčně
a konstrukčně daleko předběhl konkurenci v této kategorii a zůstal díky svým
dobrým vlastnostem po mnoha modernizacích ve výrobě až do počátku sedmdesátých
let.
Pětsetpadesátpětka byla přímým pokračováním základního typu Jawy 50 a nesla již
řadu modernizačních prvků, které se udržely ve výrobě velmi dlouho. Jsou to
např. plechová karosérie, celonábojové brzdy a další prvky. Díky vyššímu výkonu
motoru (1,62 kW při 5500 ot. za min.) došlo k zlepšení dynamických vlastností
stroje a zvýšení rychlosti na 60 km/h. Ve své době se typ 555 dodával v několika
provedeních - s krátkým nebo prodlouženým sedlem, s ochrannými štíty před nohama
jezdce nebo bez nich a v provedení standard nebo de Luxe. Stále vsak byl typ 555
jednomístný.
Jawa 50 typ 05 vývojově navazuje na
předcházející dva modely - typ 550 a 555. Nejpodstatnější změnou je úprava
konstrukce tak aby na stroji bylo možné přepravovat dvě osoby. To si vyžádalo
rekonstrukci podvozku a další zvětšení výkonu motoru na 2,21 kW při 6000 ot. za
min. Typ 05 se vyznačoval velkou životností a solidními dynamickými vlastnostmi.
Jawa 50 typ 20 se stala předposlední z dlouhé rady "pionýrú". Oproti předchůdcům
byla opět dále modernizována, a to zejména tvarem jednotlivých krytů a
karosérie. Výkon motoru byl 2,6 kW při 6500 ot. za min, kompresní poměr 9,2:1.
Poměr benzín:olej činil 30:1. Největší rychlost 60 km/h, (ve dvou 50 km/h),
průměrná spotřeba 2,3 l/100 km při zatížení jednou osobou, až 3,2 l/100 km při
plném zatížení.
Jawa 50 typ 23 Mustang byla zpočátku určena jen pro vývoz. Postavena byla ve
spolupráci s italskou firmou Italemmeza. Patřila mezi nejoblíbenější z malých
motocyklů Jawa 50 a také uzavírala jejich výrobu. Oproti typu 20 měla především
objemnější nádrž s kapacitou 8 litrů a sportovněji řešený podvozek. Výkon motoru
je stejný jako u typu 20.
V letech 1958 až 1962 se v Jawě v Praze Nuslích přesto vrátily k výrobě malého
motocyklu. Jednalo se o malý moped Jawetta, který je dnes téměř zapomenutý.
Motory pro tyto mopedy se vyráběly v Českých Budějovicích. Moped existoval ve
dvou variantách, Jawetta Standard dostala tehdy módní karosovaný zevnějšek, typ
Sport měl zvětšený výkon motoru, větší nádrž a sportovní švih. Vzduchem chlazený
dvoutaktní jednoválec měl objem 49,8 cm3. Moped Jawetta Standard měl
výkon 1,1 kW (1,5 PS) při 4500 ot. za min., max. rychlost 45 km/h, hmotnost 47,5
kg a spotřebu jen 1,65 l/100km. Palivová nádrž byla menší o objemu 2,7 litrů
oproti 6,5 litrové u modelu Sport. Jawetta Sport měla výkon 1,4 kW (2 PS) při
6000 ot. za min, rychlost 51 km/h, hmotnost 50,5 kg a spotřebu 1,8 l/100km.
Moped měl dvoustupňovou převodovku s řazením otočnou rukojetí, zapalování
setrvačnikovou magnetkou 20 W. Rám byl otevřený svařený z výlisků z ocelového
plechu. Přední kolo zavěšeno ve dvojici kyvných vahadel na konci tenké vidlice
svařené z ocelových výlisků. Odpružení vinutými pružinami s pryžovými dorazy.
Zadní kolo uloženo v kyvné vidlici odpružené jednou vinutou pružinou pod sedlem
(jako u pozdějšího systému Yamaha Monocross) s pryžovými dorazy. Bubnové brzdy
na obou kolech, přední ovládána páčkou na řidítkách, zadní zpětným pohybem
šlapadel. Kola měla pneumatiky 2,00-23.
28. KÝVAČKA
Patrně platí pro všechny motocykly, že dostane od svého majitele přezdívku, jako
by chtěli motocykloví fandové vyjadřovat svůj osobní vztah ke stroji, který je
pro ně víc než jen dopravní prostředek. Platí to také pro všechny další
motocyklové generace značky Jawa. Nový motocykl byl představen na podzim roku
1953 a již krátce po premiéře dostal přezdívku "kývačka", ač se oficiálně
jmenoval Jawa 250 typ 353 a Jawa 350 typ 354. Oba typy měly dlouhozdvihové
hydraulicky tlumené pérování předního i zadního kola, ze kterého vznikla
přezdívka.
Obě Jawy - dvěstěpadesátka a třistapadesátka - šli do sériové výroby roku 1954.
Hlavní rozdíl vůči staršímu typu motocyklu, jehož výroba s motorem 350 cm3
ještě probíhala, byl v podvozku. Přední vidlice neměla ve spodní části žádnou
gumovou ochranu, ale kluzáky s hydraulickým tlumičem. Místo 19" kol byly
montovány 16" se zvětšeným plechovým nábojem. Sekundární řetěz byl zapouzdřený.
Samozřejmě byla nová Jawa dodávána již s dvousedlem. V tomto provedení se
vyráběla do roku 1955. Jawa 250 (350) měla následující parametry: vzduchem
chlazený dvoutaktní jednoválcový (dvouválcový) motor o zdvihovém objem válců
258,5 (344) cm3 ø 65 x 70 (ø 58 x 65), kompresní poměr 6,25:1 (6,8:1)
a výkon 8,8 kW/12 PS (11,7 kW/16 PS) při 4750 ot. za min. Pohotovostní hmotnost
135 (145) kg, maximální rychlost 110 (115) km/h. Zdvih pérování vpředu/vzadu
130/100 mm, ráfky 3,25 - 16.
Motocykl se vyráběl až do roku 1974 v obou zdvihových objemech, dostalo se mu
však za jeho výroby větších i menších modernizací. Hodny zmínky jsou
následující:
Typy 353/02 a 354/02 obdržely od počátku roku 1956 jedinou společnou páku jak ke
spouštění motoru tak k řazení převodových stupňů. V listopadu téhož roku byl
zavedený nový široký náboj kola, na kterém byly nově uchyceny paprsky kola. Také
brzdové čelisti mohly být v nich o 10 mm širší a vykazovaly nyní průměr 160 mm a
šířku 35 mm, čímž se zkrátila brzdná dráha. V únoru 1957 se začal vyrábět typ
04, který obdržel řadu modernizací. Kompresní poměr byl zvětšen na 7,2:1
(7,4:1), tím se také zvýšil výkon a maximální rychlost. Přední kola byla
vybavena pneumatikami o rozměru 3,00 - 16 a zadní kola pneumatikami 3,25 - 16.
Na podvozku byla pozměněna přední vidlice, zvětšil se průměr pružiny, čímž se
zlepšila charakteristika tlumení. Na první pohled byl nápadný nový výfukový
tlumič, jehož koncovka měla nyní tvar místo rybího ocasu tvar doutníku. Typ 353
(250 cm3) se vyráběl do roku 1962 a typ 354 (350 cm3) do
roku 1965. Motocykl byl spolehlivý o vysoké jakosti, takže principiální změny
nebyly potřebné. Samozřejmě byly provedeny všechny potřebné vývojové změny.
29. MODERNIZACE
Roku 1962 se objevila Jawa 250 typ 559.
Jednalo se o modernizovaný motocykl, která vůči předcházejícímu typu 353 měl
světlometů ve své horní části přikryt. Tento kryt zakrýval také částečně řidiče.
Také realizace tachometru byla nová, kombinovaná se spínací skříňkou a s
ovládáním světel. Zadní sdružené světlo bylo z umělé hmoty, sedlo bylo
uzamykatelné. Po jeho zvednutí bylo možné otevřít boční schránky.
Výkon motoru se zvýšil z 8,8 kW (12 PS) na
10,3 kW (14 PS) při 5000 ot. za min. Kompresní poměr 7,7:1. Přeplachovací
kanálky, které byly dosud v motorové skříni, se nyní nacházely v přepracovaném
válci. Hrdlo karburátoru proto směřuje k válci a ne jako dosud k motorové
skříni. Motocykl obdržel také sytič. Výfukové potrubí bylo u válce upevněno
mnohem menší maticí. Dosavadní typy měly klikový mechanizmus uložený ve třech
ložiskách - jedno na straně baterie a dvě na straně primárního řetězu. První
série typu 559 měly klikový mechanizmus uložený jen ve dvou ložiskách, což se
ale ukázalo jako nevýhodný. Proto se od roku 1965 zase vrátilo k původnímu konstrukčnímu řešení.
Roku 1963 se objevila Jawa 250 typ 559/03 s automatickou odstředivou spojkou,
originální konstrukční řešení Jawy. Byla nasazena na hlavním hřídeli převodovky,
pracovala v oleji, měla vícelamelovou konstrukci. Vedle samočinného spojování a
rozpojování hnacího a hnaného dílu byla vybavena i ručním ovládáním a
poloautomatickým vypínáním, spraženým s řadicí pákou. K ovládání motocyklu tak
stačila jen otočná rukojeť plynu, řadicí páka a brzdy. Při rozjezdu stačilo
přidat plyn a motocykl se plynule rozjel, při zastavení se spojka samočinně
rozpojila a motor běžel na volnoběh. Umožnila i roztlačování stroje a byla o
málo dražší než dosavadní normální spojka. Díky rychlé rekci na přidání plynu a
sníženému blatníku měl motocykl zvláštní sportovní atmosféru. Později byla
spojka vylepšena proti proklouznutí při silném a náhlém záběru. Gumový tlumič
nárazu v náboji zadního kola zvyšoval životnost agregátu. Změny doznala také
přední vidlice. Dvěstěpadesátka byla také vybavena držákem pro malý zavazadlový
vůz PAV, který byl zavěšen za zadním kolem. Sací systém byl přepracován, pro
země s větší poznávací značkou (SRN, Velká Británie) byla upravena záď
motocyklu. Odlišný byl model pro iráckou policii. Některé modely měly mag.
dynamo, jiné neměly sytič. Zvláštní typ byla Jawa 559/04/08 s dvojitým řízením.
Tak jako dvěstěpadesátka byla modernizovaná i třistapadesátka, ovšem o dva roky
později a to roku 1964 jako typ 360. Spolu s dvěstěpadesátkou se vyráběla až do
roku 1974. Třistapadesátka byl dodávána také s přívěsným vozíkem Velorex
zkonstruovaným v Jawě. Také tento motocykl se objevil s automatickou odstředivou
spojkou Jawa. Ta byla jiná pro Mexico, Bolívii, pro bývalou SSSR, Velkou
Británii nebo bývalou NDR. A opět jiná pro prodejní síť obchodních domů
Neckermann. Třistapadesátku bylo možné také dostat s elektrikou upravenou na
střídavý proud.
Typ 360 se objevil také v provedení Californian (360/04). Jak již název napovídá, jednalo se o motocykl určený pro
trh USA, kde byla Jawa dobře zavedena. Californian se lišil od základního
provedení především sportovním tvarem, zúžený blatník, nahoru vedeny výfukové
trubice a řada dalších. Všechny tyto změny nalezly použití také u ostatních typů
Jaw.
30. SOUBĚŽNÁ VÝROBA
Kromě základních typů dvěstěpadesátky (559) a třistapadesátky (360) se vyrobilo
ještě několik dalších typů, vycházející z osvědčené koncepce. V třídě 250 cm3
se roku 1965 objevila Jawa 250 typ 590, která se vyráběla pět let až do roku
1970. Zpočátku se odlišovala od standardního typu jen koly o velikosti 19" (3.25
- 19 vpředu, 3.50 - 19 vzadu), zúženým blatníkem, který zakrýval sekundární
řetěz a většímu kolu přizpůsobenou přední vidlicí. Později motocykl obdržel
ochranný rám a ukazatele směru jízdy. Jedna zvláštní série byla určena pro
skandinávské země. Motocykl byl vybrán na základě konkurzu švédské armády,
kterého se zúčastnily i firmy BSA, Husqvarna a Monark. Švédská firma Fleon k
němu dodávala lyže, které umožňovaly plné využití stroje na zledovatělém a
zasněženém terénu. Stroje měly nožní i ruční ovládání čtyřstupňové převodovky a
zadní brzdy. Motocykly byl příliš robustní, když švédské vojsko požadovalo
náhradní motory, nebyl již ve výrobním programu. Proto byl nahrazen typem
590/00-02.
Změn doznaly i motocykly určené pro Tunisko, Kanadu a USA. V lednu 1968 byla
vytvořena dvěstěpadesátka typ 590 v provedení Californian, která byla dovážena
také do Austrálie. Specifické úpravy byly prováděny na Californianu pro prodejní
síť Neckermann.
Roku 1969 se na trhu objevila dalším dvěstěpadesátka typ 592 a vyráběla se až do
roku 1974. V této době (1969-1970) se současně vyráběly tedy celkem tři
dvěstěpadesátky, typ 559, 590 a 592. Posledně jmenovaný motocykl obdržel
především povrchové úpravy. Měl palivovou nádrž standardně montovanou na typ
Californian, ukazatele směru jízdy, nové zadní skupinové světlo, zpětné zrcátko
a změněný blatník. Změny na motoru vedly ke snížení hladiny hluku motocyklu.
To stejné platí také pro třídu 350 cm3, kde se kromě základního
modelu 360 objevily další tři třistapadesátky, nejprve typ 361 vyráběný v letech
1965 až 1969. Tato Jawa se lišila 19" koly. V různých modifikacích se
exportovala do řady zemí. Pro Mexico s horním a dolním ochranným rámem a nosičem
zavazadel, pro Finsko v již uvedeném provedení s lyžemi, pro jugoslávskou
policii s majáčkem, pro Kanadu nejen s ochranným rámem a ukazateli směru ale
také se změněným sacím vedení k vůli prachu a s nápisem Road King na bočních
schránkách, pro USA byl vytvořen tento typ ve dvou provedeních: ve standardním
provedení a v lehkém provedení, bez bočních schránek, se světlomety Bosch, novou
palivovou nádrží a u karburátoru přímo nasazeným vzduchovým filtrem. Takový byl
první Californian, který později prošel řadou modifikací. Poslední typ této
třistapadesátky 361 se dodával do Austrálie s 18" a 19" koly. Jawu tohoto
provedení nakoupila také rumunská policie.
Roku 1969 byl typ 361 nahrazen dvěma novými typy - 362 a 363. První se vyráběl
až do roku 1973 a měl označení Californian Oilmaster. Měl v zahraničí patentem
chráněné oddělené mazání se zvláštní nádržkou pro olej, ze které se automaticky
dodával do paliva. Toto zařízení dodávalo množství oleje v závislosti na
zatížení motoru v poměru k benzínu od 200:1 až k 25:1. Většina těchto Jaw měla
motor z "Unifikované řady" o které ještě bude řeč, avšak se zesíleným čepem
válce. Zdvihový objem válců činil 343,4 cm3 (ø 58 x 65), kompresní
poměr 9,2:1, výkon motoru 16,9 kW (23 PS) při 5000 ot. za min. Maximální
rychlost se pohybovala kolem 135 km/h. Třistapadesátka typ 363 zůstala ve
výrobním programu o rok déle než typ 362, tedy až do roku 1974. To znamená, že
se na trhu drželi celkem tři různé třistapadesátky po dobu čtyř let (1969-
1973). V následujícím roku to byly pak už jen dva (typy 360 a 363). Jednalo se o
modely se zmenšeným výkonem, především pro každodenní užívání, analogické ke
dvěstěpadesátce typu 592.
Celkově bylo vyprodukováno 1 418 840 motocyklů
této koncepce a exportováno do 120 zemí celého světa.
31. KAUZA SPOJKA
Výčet všech typů, modelů, modifikací a uprav
je fádní a nepřehledný, obzvláště pak, když se jde do detailů. Ale i u
kreslicího prkna se dá prožít neuvěřitelné dobrodružství, které se vyrovná
vynikajícímu detektivnímu příběhu. Z tohoto důvodu se zmíníme o případu, který
dostal jméno "Kauza spojka". Konec konců automatická odstředivá spojka byla již
několikrát zmiňována.
Jejími autory jsou konstruktéři Josef Jozíf, Dipl. Ing. Jan Ráfl CSc., Dipl.
Ing. Evžen Ritschl, Vlastimil Bezouška a Dr. Jan Pivrnec z výzkumného a
vývojového oddělení Pražské Jawy. Na počátku šedesátých let byla zkonstruována
nová automatická odstředivá spojka ve dvou variantách: v lamelovém provedení a
kuželovém provedení. Toto jednoduché funkční konstrukční řešení splnilo všechny
předpoklady a bylo zavedeno do sériové výroby. Motocykl s tímto zařízením se
lišil jen nepatrně od sériového provedení, neboť na místě levého víka skříně
motoru, kde se nacházela spojka, měl malou bubnovitou vypouklinu.
Konstrukce byla patentována téměř ve všech
zemích světa, do kterých se motocykly Jawa exportovaly. V době, kdy byla spojka
připravována do sériové výroby, se objevil v italském časopise Motociclismo
článek o malé Hondě 50 Cub s automatickou převodovkou. Tato novinka nemohla
zůstat v Jawě bez povšimnutí. Automatika tohoto 50 cm3 stroje bude
jistě zajímavá. Avšak pomocí katalogu náhradních dílů v Jawě zjistili, že tato
automatika nemá nic společného s automatickou převodovkou, ale že se podezřele
podobá automatické spojce. Malou Hondu Cub přivezli do závodu Jawa, tam ji
demontovali a neměli již žádných pochybností. Právní zástupci patentů Jawy ve
Francii a Velké Británii byli jednotní - Honda montovala automatickou spojku
téměř bez úprav do nového motocyklu Cub. Ve stejnou dobu přišel do Prahy dopis
evropského zastoupení Hondy v Hamburgu, že se okřídlená značka ze země
vycházejícího slunce zajímá o automatickou spojku. Z Jawy odepsali, že je zájem
těší a prosí zástupce Hondy o přesné vyjádření. Další vyjádření už z Hondy
nedošlo. A tak se začala "Kauza spojka" vyvíjet. Honda hrozila potížemi ve všech
zemích, kam tato firma exportovala její malé motocykly s touto spojkou. Nad
tímto se přirozeně nezaraduje žádný výrobce. V tomto případě se nedalo nic
dělat, alespoň se to tak zdálo. Honda zaplatila Jawě paušální částku za
motocykly Cub, které byly dovezeny do Velká Británie, a v ostatních zemích, kde
československá automatická odstředivá spojka byla chráněna patentem, platil
japonský výrobce stanovenou cenu dle dovezeného počtu kusů. Proč podmínky byly
jiné pro Velkou Británii, není dnes již více podstatné, rozhodující je, že
problém byl vyřešen.
32. UNIFIKOVANÁ ŘADA - BIZON
Polozapomenutá kapitola ve vývoji motocyklů Jawa se jmenovala "unifikovaná řada"
a začala se psát v prvé polovině šedesátých let. Označovala se zkratkou UŘ za
typovým číslem. Doba jejího vzniku byla poznamenána chybným názorem centrálního
řízení znárodněného průmyslu, že motocyklům je odzvoněno a budoucnost patří
automobilům. Z toho vyplývaly organizační zásahy, poškozující rozvoj
motocyklového průmyslu. Takovým způsobem přišla Jawa o svůj rodný závod Na
zelené lišce v Praze - Pankráci. Neradostnou situaci umocnila nastupující invaze
japonských výrobců, investujících ohromné sumy do rozvoje nových konstrukcí a
technologií. Jejich útok na světové trhy způsobil všeobecnou krizi evropského
motocyklového průmyslu a zánik mnoha tradičních značek. Za takové situace
vznikla v Jawě rozsáhlá konstrukční studie, která směřovala k vývoji nových
originálních typů, které by nahradily "kývačku", vyráběnou téměř beze změny již
od roku 1954. Základní myšlenka vycházela z toho, že svět si bude žádat motocykl
více karosovaný. Tato základní koncepce se ukázala jako mylná ještě dříve, než
byl dokončen vývoj prototypů. Japonci v celé své mamutí produkci namísto
karosování motocykl obnažili a zdůraznili jeho sportovní charakter před použitím
jako dopravního prostředku.
Základem nové unifikované řady motocyklů Jawa byl kolébkový páteřový rám. Rozsah
zdvihových objemů motorů byl od 125 do 350 cm3, zprvu samé
jednoválce. Po dokončení prototypů se však tvůrci dočkali několika zklamání,
především u okrajových kubatur, stopětadvacítky a třistapadesátky.
Stopětadvacítka byla pro výkon motoru příliš těžká, u třistapadesátky se jevil
podvozek jako poddimenzovaný, navíc její jednoválcový motor vyvolával nežádoucí
a nepříjemné vibrace. Očekávání tedy splnily jen do sériové výroby, stejně jako
skútr s motorem 125 cm3, který byl vyvinut v roce 1964. Unifikovaná
řada se nakonec přeci jen dostala do sériové produkce, ovšem v přepracované
formě. Dvěstěpadesátka i třistapadesátka dostaly dvouválcové motory, lišící se
pouze vrtáním a zdvihem. Podvozek zůstal zatím beze změny. Těchto strojů však
bylo zhotoveno od července do října 1968 jen 120 kusů. Nesly označení Jawa 250
UŘ typ 623 a Jawa 350 UŘ typ 633.
Koncem šedesátých let přepracoval jejich design arch. Tatoušek, s přihlédnutím k
tomu, aby nebylo nutné žádné velké změny ve výrobě, čímž vznikly typy 623/1 a
623/2, 633/1 a 633/2. Pro nezvyklý tvar řídítek si tyto stroje vysloužily
přezdívku "bizon".
Všechna provedení Bizon byla vybavena novým
svařovaným uceleným kolébkovým rámem, dále pak novou přední vidlicí a novým
světlometem, také sedlo bylo nové. Obě kubaturové třídy bylo možné vybavit
odděleným mazáním Oilmaster a zvýšit výkon. Základní modely Jawy 250 typ 623
(350 - typ 633) měly níže uvedené motory: dvoutaktní vzduchem chlazené dvouválce
o objemu 246,3 cm3, ø 52 x 58 (343,5 cm3 ø 58 x 65), výkon
12 kW/16 PS (15,5 kW/21 PS) při 5250 (5000) ot. za min., kompresní poměr 9,2:1.
Palivová nádržka o objemu 16 litrů (u provedení Oilmaster navíc olejová nádržka
na 2,5 litrů), spotřeba paliva 3,5 litrů na 100 km (4 l/100 km), maximální
rychlost 120 (130) km/h. Kola měla rozměr 18", v nábojích byly nové větší
brzdové čelisti.
Vyráběly se od roku 1970 do roku 1973 na
pomocné lince a byly určeny výhradně na domácí trh. Celkem se jich dodalo 4436
kusů. Hlavní produkci tvořily stále různé modely "kývačka", až přišel v roce
1973 již dnes dobře známý typ 634, vyráběný v jediné kubatuře 350 cm3.
33. JAWA 634
Nový motocykl Jawa 634 byl představen roku 1973 a jednalo se opět o zástupce
osvědčené řady Jawa. Československé motocykly odjakživa platily jako nenáročné
na obsluhu, pro každodenní použití se skvělými jízdními vlastnostmi, což nový
typ Jawy znovu potvrdil.
Uzavřený rám z tvarovaných trubek vycházel z
osvědčené koncepce. V rámu byl vzduchem chlazený dvoutaktní dvouválcový motor o
objemu 343,5 cm3 (ø 58 x 65) výkonu 14 kW (19 PS) při 5000 ot. za
min., kompresní poměr 9,2:1. Motor dostal nová jehlová ložiska ojnice a kliky.
Zpočátku měl motocykl oddělené mazání (Oilmaster) a neměl automatickou
odstředivou spojku. Výrazné zlepšení představovaly dvoukličkové bubnové brzdy.
638 doznala postupem času mnoha modernizací a úprav. Výkon byl zvýšen na 16,2 kW
(22 PS), řada doplňků zvyšovala bezpečnost provozu. Ohodnocení motocyklu
zanecháme povolanějším a to redakci italského odborného časopisu Motociclismo, který Jawu 350 typ 634 testoval.
"Na náš italský trh byl uveden motocykl, na jehož užitné vlastností se podíváme,
pod prostým označením 634. Přes dezén zadní pneumatiky a způsob reakce pérování
byla jízda ve vyšších rychlostech jezdcem hodnocena jako velmi dobrá. Průjezd
rychlých zatáček je velice jednoduchý, také při silném naklonění neměl motocykl
snahu opustit stopu. Nejlepší vlastnosti motoru je zátah od malých otáčkách a
také odolnosti vůči špatnému zacházení. Velice snadné bylo spouštění motoru, i
když pedál kliková hřídele přenáší jen poměrně malé otáčky. Motor může být
spuštěn také při zařazené rychlosti a stisknuté spojce. Spojka je velice měkká a
progresivní. Výsledky naší klasické akcelerační zkoušky se stabilním startem na
čtyřista metrů mohou být označeny jako dobré. Co se rychlosti týká, překročily
jsme údaje výrobce o několik kilometrů - motocykl dosáhl rychlosti 128 km/h."
Tolik časopis Motociclismo.
34. ŠESTSETTŘICETOSMIČKA
Jawa 350 typ 638 byla představena v létě roku 1984. Vycházela samozřejmě z předcházejícího typu. Rám byl opět uzavřený, dvojitý, svařovaný z tvarovaných
trubek. Novinky jsou hlavně v motoru. Také zde se jedná o vzduchem chlazený dvoutaktní dvouválec o objemu 344 cm3 (ø 58 x 65), výkon 19 kW (26 PS) při 5250 ot. za min., kompresní poměr 10,2:1. Hliníkový válec obdržel za studena vlisovanou litinovou vložku. Klikový mechanismus je uložen ve čtyřech ložiskách. Celkem je motor o 7 kg lehčí. Šestivoltové zapalování bylo nahrazeno dvanáctivoltovým. Po zavedení karburátoru Jikov 29-28 CE s páčkovým sytičem, již nebylo nutné před jízdou přeplavovat plovákovou komoru. Čtyřstupňová převodovka má osvědčenou poloautomatickou spojku spřeženou s pedálem.
Po dobu výroby obdržel tento typ samozřejmě několik modernizací a byl vybaven nejrůznějšími doplňky dle přání zákazníků.
35. BOXER
V Jawě zůstali věrní ortodoxní konstrukci, která zůstává v principu zachována,
ač jsou jednotlivé části a montážní celky stálé zdokonalovány. To samozřejmě
neznamená, že v Jawě nemysleli na nové konstrukce. V roce 1983 byl vyroben
prototyp čtyřtaktního dvouválce Jawa s protilehlými válci s rozvodem OHC. Zadní
kolo bylo poháněno hřídelí. Nejednalo se však o normální Boxer, který je znám z
motocyklů BMW. V Jawě použili nový konstrukční prvek, který pak nechali
patentovat v řadě zemí. Charakteristické pro československé konstrukční řešení
je, že se skříň převodovky nachází mezi motorem a ne za ním. Tím se podstatně
zkrátila délka motoru a přitom si uchoval příznivé nízké těžiště. Obrácená osa
spojky a hnací mechanismus kompenzuje reakci motoru do stran. Vačková hřídel je
poháněna řetězem, převodovka je pětistupňová, spojka v olejové lázni. Motor se
spouští elektrickým startérem. Škoda je, že tato konstrukce nikdy neopustila
stádium prototypů.
36. OSTATNÍ...
Kdo zná výrobní program Jawy, ví, že nebyly uvedeny všechny typy. Chybí
především ty, které jsou odvozeny od známé "kývačky", neboť v rámech nebyly jen
dvěstěpadesátky a třistapadesátky Jawa, ale i motory o objemu 125, 150 a 175 cm3,
které pochází z jiném slavné československé motocyklové továrny, ČZM Strakonice.
Tyto motocykly nesly na palivové nádrži značku Jawa-ČZ. Spolupráce se konala
nejen u těchto strojů. Existoval také plán, jednotné série československých
motocyklů, od kterého se pak po několika letech upustilo. Jawa zůstala Jawou a
ČZ zůstala ČZ.
Také nebyla uvedena výroba mopédu Babetta pod
značkou Jawa. Nevyráběly se však v národním podniku Jawa, ale v strojírenský
závodech Povážské strojírny v Povážské Bystrici. Dnes jsou vyráběny v ZVL
Kolárovo. Stejně tak byly v sedmdesátých letech v strojírenských závodech
Povážské strojírny vyráběny cestovní a sportovní motocykly Jawa 90 Roadster a série "pionýrů".
37. SIDECARY VEROLEX
Motocykly Jawa se již od výroby prvního typu
500 OHV velice často vybavovaly postranním vozíkem. Tento fakt se do dnešních
dnů nezměnil, ačkoliv postranní vozík nenese značku Jawa, ale družstva Velorex z
východních Čech.
Počátky firmy sahají až do předválečného
období. V roce 1936 se drobní živnostníci - velomechanici z okolí Hradce Králové
sdružili do nákupního, prodejního a výrobního družstva. Družstvo vytvářelo
podmínky pro výhodnější nákup jízdních kol a náhradních dílů pro prodej a
provádění oprav.
Velký rozvoj výrobní a opravárenské činnosti
družstva nastal po roce 1948, kdy se do družstva začlenila řada firem, hlavně z
východních Čech, ale i z Prahy a Mladé Boleslavi, které se zabývaly výrobou a
opravami jízdních kol, automobilů, náhradních dílů a příslušenství, a další
kovovýrobou. Název původního družstva se mění na "VELODRUŽSTVO" V Hradci
Králové. V roce 1954 začíná v Hradci Králové druhá etapa vývoje a z původního
družstva vzniká "VELO" lidové družstvo. V padesátých letech přesouvá své
aktivity do podhůří Orlických hor, kde byl tehdy nedostatek práce.
V roce 1965 se název firmy mění na "VELOREX"
výrobní družstvo v Hradci Králové. Během dalších desetiletí se firma zabývá
kromě výroby sidecarů také výrobou motorových tříkolek, dílů pro jízdní kola,
příslušenství motorových vozidel a výrobou elektrických radiátorů.
Sidecary se začaly vyrábět v roce 1957 a závod
v Žamberku sehrál rozhodující úlohu v zavedení této výroby. Ostatní závody firmy
Velorex na výrobě kooperují, finálním výrobcem je však od počátku závod v
Žamberku.
Prvním vyráběným sidecarem byl typ 560, který
byl zkonstruován pro motocykl JAWA 250 (typ 353) a 350 (typ 354) kývačka.
Vyráběl se v klasické tmavočervené jawácké barvě. Tyto sidecary s motocyklem
Jawa byly dodávány převážně na československý trh, kde nahrazovaly nedostatkové
a drahé automobily.
Začátkem 70-let se začaly sidecary 560 s
motocyklem Jawa vyvážet do Sovětského svazu. Zájem o sidecary je i v dalších
zemích Evropy a Ameriky. Model 560 se vyráběl do poloviny sedmdesátých let, kdy
měsíční produkce činila až 800 kusů. V červenci 1975 je výroba typu 560
ukončena, do té doby bylo vyrobeno 89 tisíc sidecarů typu 560.
V srpnu 1975 se začíná vyrábět model 562, v současné době označován jako typ
562.03. Montuje se k motocyklům Jawa (typ 634), později k typům 638, 639, 640.
Prodej tohoto sidecaru je v Československu mnohem menší, než u předchozího
modelu, o to je však větší zájem v zahraničí. Měsíční produkce typu 562 je téměř
tisíc kusů. Největším odběratelem je Sovětský svaz, Kuba, Maďarsko, Polsko, dále
USA, Kanada, státy západní Evropy. Prodejnost sidecarů v západních státech byly
posílena zavedením výroby universálních připojovacích dílů, umožňujících
připojení k většině motocyklů zahraničních značek. Sidecary se dodávají v
různých barevných odstínech dle přání zákazníků. Od roku 1982 se začíná vyrábět
luxusnější verze, označovaná jako typ 562.09. Vyváží se zejména do států západní
Evropy a do zámoří.
Zatím poslední typ sidecaru, model 700 byl uveden na trh v roce 1985 a měl
postupně nahradit model 562. Do dnešní doby se však vyrábí mnohem více sidecarů
typu 562 než typu 700.
Od roku 1957 do začátku 90-let firma Velorex vyrobila 290 tisíc sidecarů a stala se tak druhým největším výrobcem na světě.
Sidecary Velorex se exportovaly do 62 států na pěti kontinentech.
Začátkem 90-let se rozpadá východní trh,
tvořený socialistickými zeměmi, Sovětský svaz jako největší odběratel přestal
nakupovat a výroba sidecarů se téměř zastavuje. Jako náhradní program připravuje
firma Velorex výrobu přívěsů za osobní automobily. Přívěsy se začínají vyrábět
od roku 1991 na závodě v Žamberku. Na základě probíhajících hospodářských změn v
zemi dochází v polovině roku 1992 k rozdělení firmy Velorex a z jednotlivých
výrobních závodů vznikají samostatné firmy, bývalé ředitelství v Hradci Králové
existuje už jen formálně. Od září 1992 závod v Žamberku začíná fungovat zcela
nezávisle pod názvem "VELOREXPORT". V té době se zvyšuje výroba autopřívěsů,
roční vývoz do západní Evropy přesahuje tisíc přívěsů.
Výroba sidecarů stagnuje, na skladě je přes
1500 sidecarů v červené barvě původně určených pro ruský trh. Během dvou let se
podaří staré zásoby prodat a pomalu zvyšovat výrobu nových sidecarů. Roční
produkce je však sotva desetinou roční produkce z 80-tých let, protože export na
ruský trh se zatím nepodařilo obnovit.
Během posledních let došlo ke zmenšení a
stabilizaci firmy. V současné době zůstává hlavní činností firmy výroba sidecarů
a autopřívěsů. Stále se vyrábí typ 562.03, dále luxusnější modifikace typ 562.09
a v menším množství typ 700. Během 90-let došlo u všech třech typů k různým
úpravám. Do konce 90-let bylo celkem vyrobeno 89 tisíc kusů typu 560, 200 tisíc
kusů typu 562 a necelých 14 tisíc kusů typu 700. Vzhledem k rostoucímu zájmu o
veterány firma dodává také restaurované sidecary typ 560. V roce 2001 je
připraven nový model sidecaru, který bude svými tvary připomínat šedesátá léta.
Tak, jako některé kultovní automobily vyráběné
několik desítek let, tak i sidecary Velorex se vyrábí téměř v nezměněné podobě
už třetí desetiletí.
38. VÝVOJ TOVÁRNY
Po druhém světové válce a po znárodnění československého průmyslu bylo v Jawě
zmodernizováno strojní vybavení, čímž bylo možné na počátku padesátých let
vyrábět až 60000 motocyklů ročně. Velká změna nastala roku 1963. Tehdy převzal
mateřský závod v Praze-Nuslích podnik ČKD Polovodiče, čímž byla výroba motocyklů
"Na zelené lišce" definitivně zastavena. Současně byla v Praze-Libni zastavena
výroba sportovních strojů, takže v hlavním městě zůstal jen vývojový závod v
Praze Strašnicích, kde se dříve nacházela výroba motocyklů Ogar. Zde se pak
vyvíjely nové sériové i sportovní motocykly. Vybavení pro výrobu sériových
motocyklů bylo přeneseno do podniku Československé závody motocyklové ČZM v
Strakonicích. Zde se rovněž vyráběly motory jak pro Jawu tak i pro motocykly ČZ.
Hlavním sídlem se stal Týnec nad Sázavou. Zde nacházela lisovna, obráběcí
stroje, výroba palivových nádrží i karosérií, galvanovna, mechanické dílny,
svařovna, lakýrna a montážní linka. Progresivní technologie se používaly při
svařování rámů a nádrží, při lakování rovněž i u montáže a expedice hotových
strojů.
Organizačními změnami se závod v Týnci spojil
s různými detašovanými závody. V Bystrici se vyráběla řídítka a výfukové
potrubí, v Mrači se soustředili na otáčivé části. V Jiříkově v severních Čechách
se nalézala kovárna, která vyráběla okovky nejen pro Jawu, ale i pro další
podniky motorové průmyslu v Československu. V Pražské továrně, kde vznikaly
sportovní typy a probíhal vývoj, se nalézal také lis plastových dílů.
Zcela jedinečný je závod v Divišově, kde
vznikaly a vznikají motocykly Jawa pro plochou dráhu. Příběh tohoto závodu je
stručně popsán v následující kapitole.
39. ESO
Popularita a úspěchy motocyklů Jawa na ploché dráze se datují již z doby před druhou světovou válkou. Po válce se však tato československá značka skoro vůbec nespojovala s výrobou speciálů pro plochou dráhu, která se jela především na anglických strojích Jap. Nebylo žádnou výjimkou, že se jezdci zúčastňovali dvou nebo tří motocyklových sportovních disciplín, jako například Václav Stanislav a Jaroslav Simandl, staří vlci třicátých let. Za války nezůstali nečinní, poněvadž se podíleli na vývoji nových strojů, o kterých již byla řeč. Není divu, že se po válce vraceli ke svému oblíbenému sportu.
Jejich příběh, který začal v době zcela bezstarostného čekání na loď v anglickém Doveru, měl pro ně a pro československý
motorismus nečekané a neuvěřitelné následky. Oba se vraceli jako účastníci mezinárodní šestidenní motocyklů roku 1949 z Velké Británie domů. Stanislav si v
Londýně koupil ojnici ke svému plochodrážníku Jap, byl ale stále ještě
nespokojen. Potřeboval ještě vačkovou hřídel. Zda-li pak by mu mohl Jarda
Simandl půjčit peníze? Vyhledal ho ještě ve Francii, avšak peněz měl stále málo.
Simandl se snažil uklidnit svého starého kamaráda tím, že mu doma složí celý
motor.
Když správný muž něco slíbí, musí držet slovo.
A to chtěl Jaroslav Simandl samozřejmě také. Kamarád si ho dobíral, a tak mu
nezbylo nic jiného, než vyrobit části pro osm motorů dle anglického vzoru. Čtyři
motory smontoval, zbývající části ostatních motorů zůstaly jako náhradní díly.
Motory převzali jeho kamarádi. Stanislav dal místo jména Jap jméno "Jitka", po
své právě narozené dceři, Marha tam chtěl mít své křesní jméno "Eman" a Holub
symbol holuba. Čtyři motor si ponechal Simandl. Zdálo se, že malá dílna, ve
které Simandl pracoval, nebude s motory více pracovat.
Avšak mezi jezdci byla tato příhoda brzy
známá. Sportovní komise tehdejšího autoklubu naléhala na Simandla a Motokov
chtěl vystavit motor ve Švédsku. Simandl začal tedy produkovat náhradní díly pro
anglické dlouhozdvihové motory JAP a stal se tak prakticky hlavním dodavatelem
pro všechny české plošináře, neboť politická situace vylučovala jakýkoliv import
ze zemí západního bloku. Vysoká spolehlivost vyráběných dílů podnítila Simandla
ke stavbě kompletních motorů, které byly kopiemi JAPů. Nejprve nesly označení S
(= Simandl), později ESO a jejich tvůrce je brzy začal montovat do vlastních
rámů, čímž prakticky zahájil produkci kompletních motocyklů.
Nástrojárna Simandl byla v roce 1950 znárodněna, avšak její zakladatel stál v
čele podniku až do roku 1956. Simandl se rozhodl sestrojit motor lepší než
slavný Jap. Konec konců byl anglický motor koncepčně starých přes dvacet let.
Nakreslil krátkozdvihový jednoválec, vystavil objednávky na vlastní firmu, aby
byla výroba možná, zaplatil sám sobě 28000 Kčs a vmontoval ho do rámu silničního
stroje. Se svým synem Jiřím začal závodit, aby motor tímto způsobem ověřil. V
dílně s osmnácti zaměstnanci neměl samozřejmě žádnou motorovou brzdu. Jak se
ukázalo, podařil se jednoválec, kterému později naměřili výkon 45 PS a nazvaly
ho proto S - 45. Světlo světa spatřil roku 1953. První čtyři plochodrážníci byli
prodány do tehdejší NDR a nesli již znáčku ESO, jehož "S" bylo zřejmé. Od té
doby je na palivové nádrži motocyklu označení ESO.
V Divišově začali produkovat plochodrážní
motocykly, které konečně zatlačily konkurenční Jap z Evropských oválů. Simandl
drželo slovo. ESO S45 setrvalo ve výrobě do roku 1959, kdy bylo nahrazeno
modernějším typem ESO DT-5. Souběžně s produkcí plochodrážních speciálů v
Divišově vyvíjely a vyráběly motocykly pro silniční závody (1951 - 1958) a
motokros (1954 - 1963). V lednu 1964 byl závod převzat Jawou. Od té doby nosí
světoznámý plochodrážní motocykl tutu značku.
40. KOOPERACE
Na úspěšné výrobě motocyklů Jawa se podílela v
rámci kooperace řada československých podniků. Na prvním místě stojí závod ČZM
Strakonice, kde vznikaly nejen motory, ale také přední vidlice, náboje kol a
řetězy. PAL Magneton Kroměříž dodával zapalovací cívky a spínací skříně, Motor
České Budějovice karburátory, benzínové kohouty a sedla. PAL Kbely zajišťoval
tachometry a otáčkoměry, Autopal Nový Jičín optických vložky do světlometu,
ukazatelé směru a koncové svítilny. Metaz Týnec nad Sázavou vyráběl stojany a
malé části, Jiskra Tábor svíčky. Přerušovače směrovek a klaksony pocházely z
Autobrzdy Hodkovice. Motocykly byly vybavovány pneumatikami Barum z podniku Rudý
říjen Otrokovice. Středočeské dřevařské závody dodaly dřevěné obaly pro dopravu
motocyklů a Jihočeské papírny vyráběly papír pro expedici náhradních dílů.
Podnik Barvy a laky se postaral o "kabát" motocyklů Jawa, pryžové části
pocházely ze závodů Rubena Náchod a Gumáren 1. Mája Dolné Vestenice. Díly z
plastických hmot dodávaly Chema Pardubice a Technoplast Chropyně, pružiny
pérovna v Hostivaři.
Také hutní závody nesmějí být přehlédnuty,
neboť se podílely v podstatné míře na vzniku motocyklu. Nejdůležitější dodavatel
byly sjednocené ocelárny v Kladně, Královodvorské železárny v Králově Dvoře,
tažírna trubek v Chomutově a Veselí, hutní a strojírenský podnik Vítkovice,
železárny v Třinci, Kablo a mnoho dalších. Jawa spolupracovala také s družstvem
Velorex v Hradci Králové, VDI Kyjovan v Kyjově a VDI Otava v Písku. Řada těchto
podniků byla v úzkém kontaktu s Jawou již od prvních poválečných lét.
41. EXPORT
Československé motocykly po druhém světové
válce exportoval do celého světa podnik Československé závody kovodělné a
strojírenské, z něhož roku 1948 vznikl podnik zahraničního obchodu Kovo. Roku
1951 převzal export Motokov. Do konce roku 1988 bylo na kontě těchto podniků
exportováno 2 373 000 Jaw, do 120 zemích celého světa. Největší odběratel byl
samozřejmě Sovětský svaz, kde odjelo přibližně 2 milióny charakteristických
červených motocyklů. Ale Jawu bylo možné spatřit také na Islandu, Novém Zélandu,
za polárním kruhem u rovníku, na Kanárských ostrovech a v Kalifornii. Roku 1956
se objevila Jawa také v Tibetu jako vůbec první motocykl, který se dotknul tamní
zemně. Průjezdní povolení dal tehdy nejvyšší Dalai-lama a umožnil tak expedici
nákladního automobilu Tatra přes Asii, kterou doprovázela právě Jawa. Motokov
vybudoval na základě exportu motocyklů celosvětovou sít svých obchodních
partnerů, jako příklad uvedeme rakouskou firmu Josef Faber.
42. JAWA VE SVĚTĚ
Motocykly Jawa se exportovaly nejen do celého světa, ale začaly se vyrábět nebo
montovat také mimo území Československa. Největší takový projekt byla realizace
licenční výroby v Indii. Zpočátku tam byly motocykly Jawa jen exportovány,
nejdříve přes agenta v Delhi, firmu Baghwandas a kromě toho prostřednictvím
firmy Irani v Bombaji. V polovině padesátých let zakázala indická vláda dovoz
motocyklů, povolena byla však nadále montáž zahraniční strojů v domácích
strojírenských podnicích. Na indickém trhu zůstala britská značka Royal Enfield,
jejíž motocykly byly v Indii již řadu let kompletovány. Tehdejší zástupce Rustom
Irani se rozhodl založit vlastní výrobu licenčních motocyklů a po důkladném
průzkumu trhu zvolil značku Jawa. Jistě věděl, do čeho se pustil a co mohl od
Jawy očekávat. V září roku 1951 organizoval propagační jízdu dvou policistů na
Jawách do Československa, což roku 1955 opakovaly další tři Indové.
V Mysoru vznikla nová továrna pro montáž
motocyklů Jawa. Jednalo se o dvěstěpadesátky a malé motocykly Pionýr. První
motocykl opustila bránu firmy Ideal Jawa Mysore 5. března 1961. Tyto stroje měly
jednu jedinou podstatnou změnu vůči československým, měly zabudované tříobvodové
magneto- zapalování, aby spouštění nebylo závislé na stavu baterie. První
ředitel společnosti byl bratr Rustoma Iraniho, Faruk.
Jawa byla pod touto značkou vyráběna až do
konce licenční smlouvy. Pak byly československé motocykly prodávány pod značkou
Yezdi, což je anglický způsob psaní českého výrazu "jezdi". Jak k tomuto názvu
přišli? U odchodní kontroly pracoval také československý technik, který každý
motocykl přezkoušel. Když byl se strojem spokojen, konstatoval, že jezdi. A tím
se narodila nová značka, která koncem osmdesátých let vyráběla asi 30000
motocyklů Yezdi ročně.
Zajímavá byla také spolupráce s partnerem v
Turecku. Zde bylo celkem 250 zástupců Jawy. Generální zástupce byla společnost
Oto Celik, která se rozhodla, skládat dvěstěpadesátky Jawa přímo z dovezených
součástí. O popularitě československých motocyklů svědčí mimo jiné také
skutečnost, že tyto stroje používala turecká pošta.
Egyptská společnost Eltramco montovála také
montovala československé motocykly z dovážených dílů, a to přibližně 3000 kusů
ročně.
43. JAWA V TERÉNU
Terénní závody přitahují již od počátku vzrůstající počet diváků. Není divů, vždyť jezdec stojící v stupačkách motocyklu
překonává přírodní překážky, které by pěšky sotva zdolal.
Zpočátku vycházely sportovní motocykly ze
sériové produkce. Prvních poválečných šestidenních se zúčastnily s lehce
upraveným motorem proslulé Jawy s předním i zadním teleskopickým tlumením v
téměř sériovém rámu. Právě tak jako dvěstěpadesátka se osvědčila také
dvouválcová třistapadesátka nejprve v soutěžních jízdách a brzy poté v
motokrosu. Také v tomto případě se jednalo téměř výhradně o slabě upravené
sériové agregáty. Výjimečně se objevilo několik motorů s hliníkovým válce s
vlisovanou vložkou místo sériového litinového válce. V průběhu vývoje se
zvyšoval výkon motorů, který se ukázal pro terénní jízdu výborně uzpůsobený.
Konstruktéři Jawy chtěli dále přizpůsobit motor specifickým podmínkám motokrosu.
První větší konstrukční změna byla přestavba dvoutaktního dvouválce v tak zvaný
falešný dvouválec, kde je střídavý pohyb pístů změněn v souběžný - čepy ojnic se
nacházejí ve stejné rovině, tak aby motor při dodržení výkonnostních parametrů,
které jsou pro dvouválce charakteristické, nabral pohybové vlastnosti
jednoválce. V praxi se osvědčil především v zrychlení v terénu, kde nedocházelo
k prokluzu a smyku zadního kola. Logicky krok, který nyní následoval, byl
velkoobjemový dvoutaktní jednoválec, který brzy vytlačil dlouhozdvihové
čtyřtaktní jednoválce, kterými byly v minulosti proslulé především anglické
značky. Nízká hmotnost dvěstěpadesátky a výkonové parametry jejích motorů
slavily v právě zrozeném mistrovství světa v motokrosu triumf.
Jawa je zjevně jediná, jejíž motocykly
startovaly ve všech sportovních oborech motocyklového sportu po druhé světové
válce. Československá značka se angažovala v silničních závodech, motokrosu,
ploché dráze a trialu. A nadto dosáhli jezdci na Jawách stovky vítězství a
zdobily je tituly mistrů světa. Mnozí byli legendami v mezinárodním motocyklovém
sportu. Škoda, že ty nádherné stroje, v jejíž sedlech seděli, se dostaly v
zapomnění, neboť byly více než jen složitými motory v komplikovaných rámech.
Dokonalé motocykly nosí, jako ostatně každá dokonalá věc, pečeť uměleckého díla.
Stálé rostoucí nároky na rychlost a dynamiku motocyklů si vynucovaly hledat nová
řešení. Tím se stala podčtvercová dvěstěpadesátka, tedy motocykl s motorem,
jehož vrtání je větší než jeho zdvih. Z dosavadních sériově vyráběných motorů
rozměru ø 65 x 75 mm vzniknul nový motor o rozměrech ø 70 x 64,5, kompresní
poměr 1:10,8. Převodovka a spojka byla původní. Hmotnost 120 kg, maximální
rychlost 128 km/h. Přední pneumatika o rozměru 3x21, zadní 4x18. Jaromír Čížek
získal s tímto motocyklem pro Jawu roku 1958 titul mistra Evropy.
Zájem o tento motocykl byl tak velký, že Jawa zahajuje v lednu 1959 výrobu
terénních a soutěžních motocyklů v pobočném závodě v Praze-Libni. Bohužel to
však nebyl "Čížkův podčtverec", ale z ekonomicko-výrobních důvodů model odvozený
od cestovního typu. Rozměry pneumatik přední 3x21, zadní 3,5x19.
V Jawě zkoušeli rovněž čtyřtaktní jednoválec objemu 250 cm3 zajímavé
konstrukce, neboť celý spodek dvoudobého motoru zůstal zachován a na motorovou
skříň byl nasazen válec s vysokou hlavou s rozvodem 1 x OHC. Experiment se avšak
neosvědčil, především pro větší hmotnost a menší dynamiku.
Dalším krokem kupředu byl dvoutaktní motor z roku 1963 rovněž určený do terénu.
Modifikace se týkala tehdy zcela nové motorové skříně z jednoho odlitku s víky
na bocích. Převodovka se do skříně montovala jako celek. Toto konstrukční řešení
přineslo nejen větší tuhost uložení klikové hřídele a lepší utěsnění klikové
komory dvoutaktního motoru, ale umožnilo také snadnou a rychlou montáž bez
vyjmutí motoru z rámu. Když se uváží, že tento motocykl měl již roku 1963
centrální rám banánového typu, přední teleskopickou vidlici s předsunutou osou
kola (na prvních typech letmo uloženou) a na zadním kole mechanickou kotoučovou
brzdu s brzdovými destičkami ze spékaného kovu, musí se připustit jeho opravdová
nekonvenčnost. Dalším překvapením bylo zapalování - bateriové, ale bez dynama.
Na levé straně byl umístěn pouze přerušovač s kondenzátorem a jediným zdrojem
byl speciální stříbrozinkový akumulátor nízké hmotnosti odolný vůči otřesům.
Motor prošel v průběhu let řadou modernizací, od něj byly pak odvozené motory
pro soutěže také v nízkých objemových třídách.
Zcela novým motorem byla motokrosová
čtyřstovka, která vycházela z původní soutěžní 360. Pro terén musela být
zlepšena výkonová charakteristika a dynamika motoru především v nízkými
otáčkách. Roku 1966 byl zvětšen zdvihový objemu válců na 402 cm3 a
motor byl nyní kvadratický ø 80 x 80 mm.
Vývoj motoru pokračoval a roku 1968 vedl k
zvýšení objemu válce až na ta hranice dovolených 500 cm3. Na tuto
cestu vstupovala Jawa jako první výrobce. Byl to risk, neboť dvoutaktní
jednoválec velkého zdvihového objemu se hůř chladil, ale vize vyšších výkonů
byla lákavá a tak Jawa tuto cestu neopustila. Výsledkem byl motor o objemu 486
cm3, jehož vrtání se zvětšilo na ø 88 mm. Zvýšení objemu o 84 cm3
se projevilo podstatným zlepšením celé výkonové křivky pohonné jednotky, avšak
vysoký výkon motoru při výjezdu ze zatáček a od startu často nestačila přenášet
zadní pneumatika. Proto byl u tohoto motoru snížen stupeň komprese až pod
hodnotu 9, čímž motor získal velmi příznivou záběrovou charakteristiku.
Ze série zajímavých technických novinek si
zaslouží zvláštní pozornost dekompresor. Jeho montáž byla nutná už s ohledem na
spouštění motoru, a také jeho brzdící efekt představoval přínos. Dekompresor byl
ovládán při zpětném dorazu plynové rukojeti dle patentu autora. Rukojeť ovládala
běžným způsobem plynové šoupátko v karburátoru, ale při zavření po překonání
lehkého dorazu dalším pootočením otevřela dekompresor. Brzdicí efekt s
dekompresorem byl dvojnásobný než bez něj.
Základní nevýhodou Jawy však bylo, že pro tento stroj již neměla špičkové
světové jezdce a tak nastupuje cesta kompromisů a vzniká zcela nová JAWA 420,
jejíž motor byl využíván i pro soutěže. Úspěšně byl zaveden čtyřkanálový systém
přepouštění. Nová hlava válce měla vějířové uspořádání žebrování, čímž se
dosáhlo lepšího chlazení při nižší hmotnosti válce.
Konec šedesátých let znamenal pro
československé terénní motocykly pomalý ústup ze slávy, kterou si do té doby
vybojovaly na světovým motokrosových kolbištích. Jawa se stáhla do soutěží a ani
nový motor z roku 1980 o objemu 250 3, u nějž byl rozvod sání ovládán
posuvnou destičkou spojenou s ojničkou s klikovou hřídelí, nesplnil výkonové
očekávání a nakonec se uplatnil v trialu.
44. JAWA PRO ŠESDIDENNÍ
V motokrosu musí jezdec i stroj za poměrně
krátký čas odevzdat špičkový výkon. Životnost takovýchto motocyklů je minimální.
V šestidenní musí stroj vydržet po dobu šesti dnů těžké podmínky a stovky
kilometrů, aniž by cokoliv smělo být vyměněno. Původní smysl šestidenní byl
prověřit minimálně pozměněný sériový motocykl na jeho absolutní spolehlivost a
výkonnost, který měl sloužit svému potenciálnímu zákazníku "až k roztrhání". Do
konce osmdesátých let v mezinárodní šestidenní pro motocykly dosáhli
českoslovenští jezdci nejvíce světových trofejí (patnáct). První úspěch se
dostavil roku 1947. Tehdy triumfovala Jawa pérák. V následujících letech
vycházela konstrukce motorů ze sériových a později z motokrosových motocyklů.
Dvěstěpadesátka z roku 1963 s motorovou skříní z jednoho odlitku se objevila
nejen v motokrosu, ale také i zde. Stejný princip našel také použití při
máloobjemových motorech této disciplíny.
Zajímavá byla v polovině šedesátých let
soutěžní Jawa 175 cm3, jejíž motorová skříň byla rozdělena podélně
mimo osu válce, tedy ne v jeho ose. Motor byl uložen jen do jedné části skříně,
tak že motorovou skříň a převodovku bylo možné demontovat bez vyjmutí z rámu,
což je v tomto sportu samozřejmě k nezaplacení.
Z motokrosového půllitru s dekompresorem vznikl motocykl s motorem o objemu 511
cm3, se kterým startovalo v šestidenní vítězné družstvo. V poslední
letech se velice změnily předpisy, dnes smí být již vyměněno mnoho částí na
jednu etapu, a tak se na trvanlivost, odolnost a vysokou životnost celého
motocyklu zaměřená zkouška přiblížila k šestidennímu motokrosu. Díky novým
pravidlům mohly být do soutěží zavedeny konstrukční prvky, které se již mnohem
dříve osvědčily v ostatních sportovních oborech. Kdo by chtěl být v šestidenní
úspěšný, musel vítězit v rychlostních zkouškách a v zkouškách v terénu, a to
znamenalo zvýšit výkon. Cesta vedla přes šoupátkové motory. První takto
zkonstruována terénní Jawa byla stopětasedmdesátka, jejíž šoupátko bylo
originální konstrukce. V této třídě následovalo Jawa 125 a 80 cm3,
které byly později vybaveny motorem s kapalinovým chlazením.
Zatím co se v těchto motocyklech jednalo o posuvné šoupátko, objevila se roku
1981 Jawa 250 cm3, která měla místo dosavadního posuvného šoupátka
šoupátkový rozvod za válcem obsluhovaný přes pomocnou ojnici v závislosti na
motorové ojnici. Průtok motorového paliva přes sací kanálek byl regulován
pohybem ocelového vodítka. V Jawě zůstali věrní šoupátkovému rozvodu o něco déle
než konkurenční značky. V průběhu let se upustilo od těchto rozvodu a volilo se
membránové.
V sportovní sezóně roku 1987 se objevily
koncepčně nové motocykly, především ve třídách 250 a 500 cm3. Měly
zcela inovované rámy a motory nové generace, které měly vést Jawu k dalším
úspěchům. A navíc měly být vytvořeny tyto stroje v prodejních verzích v menších
sériích, což by vítali všichni, kteří by chtěli usednou do sedla soutěžního
motocyklu. Ani jedno se však nepodařilo.
Dvěstěpadesátka a pětistovka měly kapalinou chlazený dvoutaktní jednoválcový
motor s membránovým sáním a plochou posuvnou vzduchovou klapkou ve výfukovém
kanálku, která byla ovládána v závislosti na přetlaku ve výfukovém vedení. Toto
řešení nabízelo záruku dostatečně vysokého výkonu a zároveň optimální průběh
kroutícího momentu. Časové ovládání výfukového systému mohlo být doplněno
patentem chráněným aretačním zařízením, který při eventuální poruše pohyblivého
mechanizmu zajistil plný výkon. Motorová skříň byla z neděleného odlitku
magnéziové slitiny, čímž bylo možné vyjmout klikovou hřídel a převodovku bez
demontáže motoru z rámu. Válce obou motorů měly vlisovanou vložku, spalovací
komora v hlavě válce je půlkulová. Chlazení obstarával dvoudílný hliníkový
chladič s nuceným oběhem pružně uložený v přední části rámu. Zcela nová byla
šestistupňová převodovka. Rám motocyklu byl uzavřený, v dolní části rozdvojený
ze svařovaných chrommolybdenových trubek. Zadní kyvná vidlice byla uložena v
jehlových ložiskách s centrální tlumící a pružící jednotkou. Dvěstěpadesátka (ø
70 x 64 mm, 246 cm3) a půllitr (ø 80 x 64 mm, 3) se lišili
od sebe minimálně. Hlavní rozdíl byl ve vrtání obou jednoválců.
45. JAWA NA SILNICI
Silniční závody jsou královnou motocyklového
sportu. V Jawě byl silniční stroj vůbec první sportovní motocykl poválečné doby,
ač byl původně v rámu zabudován plochodrážní dvouválce s kompresorem 2 x OHC.
Dokázal se prosadit v mezinárodních závodech, než nové předpisy FIM zakázaly
použití kompresoru.
Již roku 1950 zhlédl světlo světa dvouválec OHC, vycházející z připravované
série půllitrů. Třetí místo Jana Novotného v závodě Velké ceny Brna znamenalo
první mezinárodní úspěch. Motocykl byl dále vyvíjen a na jeho základě vzniknul
další o objemu 250 cm3, na kterém začala kariéra Gustava Havla a
Františka Šťastného.
Půllitr vítězil v řadě závodů, nejen na domácí
půdě, ale i v zahraničí. Když skončila výroba motocyklu Jawa 500 OHC, skončily
také další práce ve vývojém oddělení na půllitru a celá pozornost zůstala
věnována třídám 250 a 350 cm3. Špičkový stroj byla Jawa 350 2 x OHC z
roku 1960. Výkon činil 36 kW (49 PS), převodovka byla šestistupňová. Roku 1961
se stal František Šťastný na tomto stroji vicemistrem světa a Gustav Havel byl
třetí. Konstruktéři byli J. Sirotek, Dipl.-Ing. E. Erban, Dipl.-Ing. P. Tatek, J.
Křivka a Dipl.-Ing. J. Ráfl.
Vývoj začal roku 1958. Roku 1960 byl poprvé použit v mistrovství světa. Skončil
na čtvrtém místě, první tři místa obsadila MV Agusta. Jawa měla vzduchem
chlazený čtyřtaktní dvouválec OHC, obsah válců 347,6 cm3 (ø 59 x 63,6
mm) a výkon 36 kW (49 PS) při 10300 ot. za min. Litrový výkon činit tehdy
pozoruhodných 103 kW (140 PS).
Podobně jako v provedení motocyklu pro
motokros měl také tento silniční speciál rovnoosé ojniční čepy a oba písty se
pohybovaly shodně. Ventilový rozvod v hlavě válce poháněla královská hřídel
vyvedena ven za válcem uprostřed klikové hřídele. Šestistupňová převodovka byla
ve společném bloku s klikovou skříní. Uzavřený dvojitý rám z tenkostěnných
chromolybdenových trubek měl přední vidlici s hydraulickým tlumičem a vzadu
kyvnou vidlici z trubek. Motocykl měl aerodynamickou laminátovou kapotáž.
Další zajímavý silniční motocykl byla třistapadesátka, ovšem zcela jiné koncepce
než ta z roku 1960. Jednalo se o kapalinou chlazený dvoutaktní čtyřválcový
vidlicový motor, který byl v Jawě připraven pro sezónu 1969. V zahraničí
startovala tato Jawa ve velkém ceně SRN na Hockenheimringu s Bill Ivym v sedle.
Premiéra se zdařila. Vítězem byl sice Agostini na MV, ale Ivy byl druhý. Oba
jezdci byli ve startovací rovině o jedno celé kolo napřed. A co více, třetí v
cíli byla další třistapadesátka Jawa s Františkem Šťastným. V Jawě mohli být
spokojeni. Třistapadesátka (typ 673) měla čtyřválcový dvoutaktní vidlicový motor
s nuceným kapalinovým chlazením. Objem válců 344 cm3 (ø 48x47,6 mm),
výkon 51,5 kW (70 PS/ při 13000 ot. za min. (litrový výkon 203 PS). Válce a
hlavy válců z lehkého kovu, vložka válce z niresistu, každý válec měl oddělený
pružně uložený karburátor. Kroutící moment byl přenášen hřídelí z obou klikových
hřídeli na mezikolo, které pohánělo suchou vícelamelovou spojku na jedné straně
a vodní čerpadlo jakož i zapalování na druhé straně. Sedmistupňovou převodovku
bylo možné vyjmout bez demontáže motoru. Palivová nádrž, přední aerodynamický
kryt, blatník, sedlo a olejová nádržka byli z umělé hmoty. Celkem byly postaveny
tři třistapadesátky. Ve své třídě patřily k výkonným motocyklům a dalo se právem
očekávat, že Jawa s nimi dosáhne velká vítězství. Tragická smrt angličana Billa
Ivyho a nástup Japonců znamenal konec všech ambicí na silnici. Nic na tom
nezměnilo ani angažmá Itala Sylvia Grassettiho. Jawa se soustředila na další
sportovní disciplíny, ve kterých byla mnoho let úspěšná stejně jako na silnici.
Posledním silničním motocyklem byla Jawa 250 z roku 1976. Tentokrát se jednalo o
kapalinou chlazený dvoutaktní dvouválec se šoupátkovým rozvodem o objemu 246,3
cm3 (ø 56 x 50 mm) a výkonu 44 kW (60 PS) při 12 000 ot. za min.
(litrový výkon 240 PS). Motor měl dva karburátory Mikuni a šestistupňovou
převodovku. Rám byl dvojitý uzavřený, přední vidlice teleskopická a zadní
vidlice kyvná. Konstruktérem byl Dipl.-Ing. Zdeněk Tichý. Startovala ve dvou
kusech v sezóně 1977 ve většině závodů mistrovství světa. Motocykl avšak nebyl
zvláště úspěšný, taky proto, že nebyl nasazen na všechny závody. Na obranu Jawy
je třeba říct, že není jednoduché být úspěšný ve všech disciplínách.
46. JAWA NA PLOCHE DRÁZE
Plochá dráha nepochybně patří k atraktivním
motocyklovým disciplínám ve všech svých formách. Speedway, dlouhá dráha, tráva a
ledová dráha jsou vždy přitažlivé pro diváka z Australie přes Evropu až do USA.
V tomto oboru je Jawa opravdu pojem, což vám jistě potvrdí všichni slavní
jezdci.
O tom jak v Československu vznikla plochodrážní výroba byla již řeč. Po té jak z ESA vznikla JAWA, stoupala její
sláva dále. To byla doba, kdy na oválu nebyla žádná jiná značka. Jawa je také
dnes stále největší výrobce plochodrážních strojů na světě.
Slavným plochodrážním modelem byla Jawa typ 890, která ve druhé polovině
sedmdesátých let dovezla mnoho jezdců k titulu mistra světa na všech typech
oválů a závodů pro jednotlivce i družstva.
Říká se, že v jednoduchosti je krása a Jawa
890 toto rčení potvrzuje. Tento plochodrážník měl půllitrový vzduchem chlazený
jednoválec OHV o objemu 497 cm3 (ø 88 x 81,7 mm), kompresní poměr 14 a výkon
36,8 kW (50 PS) při 6600 ot. za min. Rozvod OHV se nacházel na pravé straně,
který poháněl obě vačky v motoru čelně ozubenými koly, obsluha zdvihadel byla
provedena přes sklopnou páku v hlavě válce. Celý motor byl konstrukčně
neobyčejně jednoduchý a i přes velký výkon a dynamický motor spolehlivý. Mazaní
čerstvým olejem zajišťovala dvojitá olejová pumpa.
V prvé polovině 70. let začaly dvouventilové Jawy ztrácet krok ve srovnání se
čtyřventilovými stroji Weslake anglické provenience. Logickou odpovědí z
Divišova se stal typ 894 s rozvodem 2 x OHC a čtyřmi ventily v hlavě zcela nové
koncepce. Duševní otcem tohoto stroje byl Jaroslav Červinka. Dokázal v tomto
případě zkonstruovat čtyřventil s hmotností a výškou srovnatelnou se starším
modelem Jawy 890. Jawa 2 x OHC vstoupila na závodní kolbiště opravdu triumfálně,
nikdo si nemohl představit lepší premiéru: roku 1976 (typ 895 pro dlouho plochou
dráhu) triumfovala ve finále mistrovství světa na dlouhé dráze v Mariánských
lázních s Ivanem Maugerem, který si v jejím sedle dojel pro titul mistra světa.
Jawa v provedení 894 měla objem 493 cm3 (ø 88 x 81 mm) a výkon 42 kW
(57 PS) při 7 800 ot. za min. Čtyřventilové Jawy se objevily také na ledových
plochých drahách, avšak projevily se natolik výkonné a rychlé, že je ze hry
vyřadilo rozhodnutí FIM o zákazu jejich startů z titulu větší bezpečnosti.
V roce 1984 se začala vyrábět nová modelová řada s rozvodem 1xOHC, typ 897 pro
krátkou (speedway), 896 pro dlouhou a 893 pro ledovou dráhu. Motor typu 897 měl
výkon 44 kW (60 PS) při 8 800 ot. za min. Motocykly pro dlouhou dráhu měly ještě
vyšší výkon 48 kW (65 PS) při 9000 ot. za min, dále měly zadní kolo odpružené
jednotkami z motokrosu ČZ a jejích přední vidlice byla vybavena olejovým
tlumičem. Zatímco motocykly pro speedway neměly žádnou převodovku, motocykly pro
dlouhou dráhu měly dvoustupňovou převodovku s poloautomatickým řazením (bez
spojky), kde první stupeň je zařazen pedálem a je aretován, druhý stupeň zařadí
jezdec za jízdy jednoduchou páčkou na říditku. Jawa 896 dosahovala maximální
rychlost přes 160 km/h.
Na dlouhé i krátké ploché dráze má Jawa konkurenci, ale na ledové dráze je
jediná. Jak již bylo řečeno smějí mít dle předpisů FIM motocykly pro tuto dráhu
jen dva ventily, a i v této konstrukci má československá značka mnoholetou
praxi. "Kouzlo kluziště" je především v nenapodobitelném způsobu jízdy v
zatáčkách. Díky hřebům v pneumatikách se stroje v zatáčkách naklánějí v takových
úhlech, že se jezdec dotýká ledu. Pro takovou jízdu musí být závodník narozen.
Jawa 893 pro ledovou dráhu má dvouventylový motor o něco nižším výkonu 38 kW
(51,6 PS) při 8 500 ot. za min.
Koncem 80. let prošla řada plochodrážních
motocyklů Jawa další modernizací, jejímž výsledkem se staly modely 898 pro
krátkou a 899 pro dlouhou trať. Mnoha zlepšení se dostalo též ledovému typu 893,
z nichž nejzásadnější byla realizace odpruženého rámu.
47. RYCHLÍ MUŽI NA RYCHLÝCH JAWACH
Výčet všech jezdců, kteří se zasloužili nějakým způsobem o slávu motocyklů Jawa
by zaplnil několik stran. Samotná jména vítězů patnácti světových trofejí a
sedmnácti stříbrných váz poválečné šestidenní by připomínala menší telefonní
seznam. Vybereme proto alespoň slavné jezdce, jejíž hvězda ani po několika
letech neztratila ze svého lesku. Právě naopak - jména František Šťastný,
Květoslav Mašita, Ivan Mauger, Ole Olsen, Gabdrachman Kadyrow jsou jako údery
zvonů. Více podrobností naleznete v následujících kapitolách.
48. MEDAILE SILNIC
Krátce po druhé světové válce se stroje Jawa objevily na domácích silničních závodech, na kterých vyčníval Antonín Vitvar. Dlouhých pět let byl československý jezdec číslo 1 a zvítězil také v prvním velké ceně Československa 1950. Na něj následovali tři mladí jezdci na počátku padesátých let. Byl to
Richard Dusil, Ladislav Stajner a Jan Novotný. Stajner dosahoval výborných výsledků ve třistapadesátkách, půllitrech a sajdkárech. Ve všech tří kategoriích
se v průběhu let stal československým mistrem. Jezdci světového formátu byli Gustav Havel a František Šťastný, kteří koncem padesátých a počátkem šedesátých
let dokázali využít výsledky práce konstruktérů závodního oddělení Jawy. Havel byl jezdec s jemným citem, který jel čistým stylem. Největšího úspěchu dosáhl
roku 1961, kdy na mistrovství světa ve třídě do 350 cm3 byl třetí. Ironií osudu bylo, že Havel přišel o život při banální dopravní nehodě na
motocyklu na cestě z práce kousek od svého domu roku 1967. Na jeho počest se jezdí populární závod "300 zatáček Gustava Havla" v Hořicích na severovýchodě Čech. František Šťastný byl vůbec nejúspěšnější československý silniční závodník poválečné doby. Roku 1961 se stal vicemistr světa ve třídě 350 cm3. Šťastný jezdil 25 let a za tu dobu stál dvacetčtyřikrát při velkých cenách na stupni vítězů. Největší husarský kousek předvedl v Djakartě (Indonésii), kde zvítězil ve velké ceně tříd 250, 350 a 500 cm3 a na závěr jel ještě o zlatý věnec v otevřeném závodu bez rozdílu objemů. Čtyři zlaté medaile za jedno odpoledne a 560 kilometrů při 60 °C ve stínu!
Roku 1955 byly na startu 24-hodinového závodu Montlhéry vedle ostatních také dvě Jawy 350. Na tomto závodě směli jet pouze slabě upravené sériové stroje. Jawy řídili Saša Klimt a Oldřich Hameršmíd. Tato dvojce zvítězila v absolutni klasifikaci a rozdrtila ostatní proslulé jezdce a právě tak slavné stroje od půllitrů Norton až po BMW. Jawa se Sašou Klimtem a Oldřichem Hameršmídem dosáhla nového rekordu, když absolvovala 383 kol průměrnou rychlostí 100,425 km/h. Roku 1956 zvítězila Jawa znovu a tentokrát s průměrem 111 km/h. A o rok později zopakovala Jawa tento úspěch ještě jednou.
49. VAVŘÍNY Z TERENU
Není pochyb, že šestidenní byla vůbec
nejtěžším motocyklovým závodem. Čechoslováci získali světovou trofej celkem
patnáctkrát a naše Trophy družstvo bylo vůbec nejúspěšnější. Úspěch
Československa potvrzuje také sedmnáct stříbrných váz. Kromě jezdců se na této
bilanci podílely rovným dílem také motocykly Jawa.
První úspěch se dostavil roku 1947. Soutěž se
tehdy v Československu jela v prostředí okolo Zlína. Jawa zvítězila za
dramatických okolností. Bednář a Hanzl rozbili na svém postranním vozíku jednu
vzpěru a hrozilo, že se jim stroj rozpadne. Proto v posledním rychlostní zkoušce
museli oba jezdci doslova držet rukou postranní vozík s motocyklem pohromadě.
Tato příhoda svědčí, jak vytrvalí a bojovní byli jezdci na Jawách.
Bezkonkurenční byl Květoslav Mašita,
desetinásobný mistr Evropy a šestinásobný držitel světové trofeje v šestidenní.
V celém světě uznávaný "profesor terénu" byl vzorem svědomité přípravy.
Československo získalo svoje poslední vítězství v této těžké motocyklové
disciplíně v roce 1982.
Ne vždy byla odměněna kvalita jezdce věncem či
medailí. Příkladem může být příhoda Bohumila Posledního, která se obehrála ve
Španělsku roku 1985. Bohumil sjížděl úsek, když před sebou spatřil dramatickou
scénu. Na zemi ležel motocykl a vedle něj nehybný jezdec. Široko daleko nebylo
vidět žádné duše. Bohumil se dlouho nerozmýšlel, jednal rychle. Zastavil a
utíkal k němu. Vytáhnul mu zapadnutý jazyk, tak aby mladý Ital mohl zase dýchat.
Při pádu totiž ztratil vědomí, chybělo málo a mohl zemřít. Bohumil Poslední mu
zachránil život, pak skočil na sedlo Jawy a spěchal dále. Celou příhodu
vyprávěla teprve večer, když mu členové italského doprovodu přišli poděkovat. Na
konci roku jel tento sympatický jezdec do Paříže, kde převzal cenu Fair-play,
kterou každoročně uděluje olympijský výbor. O rok později musel Posledni vypít
kalich hořkosti až do dna, když při šestidenní v Polsku upadl a zlomil si obě
paže...
Nu, šestidenní je krásná, ale tvrdá. Jen tvrdý
a odolný se prosadí. Když tito muži mají také ještě srdce na správném místě, je
to pro ně známka cti.
50. ÚSPĚCHY NA OVÁLŮ
V Československu byly plochodrážní závody
oblíbeným sportem již před válkou mimo jiné také díky Jawě. K závodům chodilo
rádo velké množství diváků.
Situace se nezměnila ani po válce. Tento
motocyklový sport přitahuje mnoho jezdců. Dokonce i František Šťastný slavil své
první triumfy na oválu.
Před válkou byla značka Jawa úspěšná hlavně v
domácích závodech, po druhé světové válce se však stala známá i ve světě a
dlouho neměla konkurenci. Jawa se prosadila v krátké (Speedway), dlouhé a
travnaté a obzvláště také na ledové dráze, kde má Jawa vlastně monopolní postavení.
Nejproslulejší jezdec poválečné éry ploché dráhy byl nepochybně Novozélanďan
Ivan Mauger, který se stal šestkrát mistrem světa na stroji Jawa. Od roku 1972
byli v sedle plochodrážníku značky Jawa mistři světa dále krátkoplošinář Olsen,
Szczakiel, Michanek a Lee. Mauger dobyl svůj titul v období dvanácti sezón. Když
ho získal potřetí, pozlatili mu fanouškové Jawu... Nebyl žádný ovál na světě, na
kterém by tento vždy usměvavý sympatický jezdec netriumfoval, až na jeden. Zlatá
přilba, která se jezdí v Pardubicích, byla pro Maugera tabu. Startoval ji
několikrát, aniž by zvítězil. Naproti tomu má Ole Olsen šest Zlatých přileb a
mimo to ještě tři tituly mistra světa na Jawě.
Jawa získala také titul mistra světa 1976 z párových jízd, kde zvítězil Olsen a
Nielsen. Ve stejném roce se stalo mistry světa na speedway novozélandské
družstvo také na Jawách. To byl skutečně pohádkový rok!
A jak vypadalo umístění na dlouhé dráze? Také
zde byl Mauger světovým mistrem. Byl však skromný a spokojil se s třemi tituly
mistra světa z let 1971, 1972 a 1976. Jawa však dovezla k titulu také Olsena
(1973), Michanka (1977) a Leeho (1981).
Bilance mistrovství světa na ledě jednotlivců
i družstev se již mnoho let nemění. Jako vždy vyjmenujeme jezdce sedlající Jawy.
Roku 1970 se stal mistr světa Antonín Šváb a 1974 Milan Špinka
Jinak vládli této disciplíně sovětští jezdci.
Kromě uvedených dvou Čechoslováků se ještě podařilo Stenlundovi zvítězit na
mistrovství světa jednotlivců na ledové dráze 1984 v Moskvě. Nejcennější je na
tom to, že se mu to podařilo na domácí půdě sovětských jezdců. Dále ještě
Stenlud přivezl domů roku 1988 zlatou medaili z Holandska. Jinak stála v tabulek
jen sovětská jména: šestkrát Kadyrow, čtyřikrát Tarabanko a v letech 1986, 1987
Iwanow. Nejinak vypadala situace v mistrovství světa družstev na ledové dráze.
Od roku 1979 vítězili sovětští jezdci, výjimkou byly roky 1983 (SRN) a 1985
(Švédsko). Vždy je však vedl k vítězství motocykl Jawa.
51. AUTOMOBILY NA KTERÉ NEDOŠLO
Kromě již zmíněných prototypů automobilů,
které se nerealizovaly (Pilátova Lidovka, Vykoukalův jednoválcový lidový vozík a
také jeho Minor III, i když ten už by neměl se značkou Jawa nic společného), se
v poválečných letech v Jawě přece jen myšlenkou na automobilovou výrobu
zabývali. Poprvé to bylo v letech 1948-1949, kdy konstruktér Bělík navrhl
karosérii malého vozu, jehož přední i zadní část byla z technologických důvodů
shodná. Šasi vozítka navrhl Vojtěch Pokorný, upravil rovněž dvoudobý dvouválec o
objemu 350 cm3, který se sériově vyráběl do péráka. Agregát byl vzadu
a poháněl zadní kola. S vozítkem však nebyly dobré zkušenosti, především proto,
že se nepodařilo uchladit motor, a tak celý projekt skončil výrobou dvou (?)
prototypů.
Druhý projekt vypadal nadějněji, už proto, že jej Jawě zadal tehdejší ČEZAL -
Československé závody automobilové a letecké. Na přípravách pracovali různí
konstruktéři a podniky. Karosérii navrhl osvědčený Zdeněk Kejval, který tehdy
byl karosářem v mladoboleslavské automobilce. Motor Jawy 350 adaptoval pro
vozítko opět Vojtěch Pokorný, na výrobě prototypů se podílelo družstvo Velorex.
Práce započaly v roce 1956 a jak je zřejmé, tentokrát se konstruktéři víc
ohlíželi za hranice. Na vozítku nazvaném Motorex je patrný vliv miniautomobilů,
vyráběných hlavně v NSR, Motorex je blízký především BMW Isettě. Uvažovalo se o
několika variantách, včetně karosérie s klasicky umístěnými dveřmi na boku,
nakonec bylo rozhodnuto vydat se směrem patrným z obrázku. První verze vypadala
sice poněkud kostrbatě a chudě, ale druhý prototyp na tom už byl lépe. Celkem
byly vyrobeny čtyři (?) prototypy, u nichž i zůstalo. Projekt z let 1956 až 1958
se nakonec nerealizoval.
Vozítko o rozměrech délka/šířka/výška - 3000/1450/ /1360 mm a pohotovostní
hmotnosti 420 kg bylo definitivně posledním automobilem, na němž se v Jawě
pracovalo.
Prototypy Motorexů tedy byla téměř s konečnou
platností uzavřena celkem čtyřiadvacetiletá historie výroby automobilů Jawa.
Zcela zapomenuta zůstává studie Ing. Jaroslava Hausmana, která je pokusem o
stavebnicovou řadu vozítek Jawa s motory od 250 cm3 až po 1000 cm3,
k jejíž realizaci rovněž nedošlo. Studie pochází z roku 1963 a dodnes se z ní
zachovalo již pouze několik kreslených skic.
|